VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI
Jaroslav Knittl
Kdo to byl pan Jaroslav Knittl?
Dnes toto jméno už mnohým moc neřekne. Přesto si jistojistě tento vrchovinský rodák zaslouží zmínku. Zde si můžete přečíst část práce Pavla Sandnera:
Jaroslav Jindřich Knittl byl velmi pozoruhodná osobnost. Jeho život byl tvarován trojím posláním. Působil jako pedagog, kněz a vydavatel či organizátor společenského života. Už jako mladý se angažoval v práci s mládeží v rámci křesťanského dělnického hnutí mládeže JOC. Později působil, kvůli vládnoucímu režimu jen krátce, ve školství. Byl vynikajícím pedagogem, který dovedl zaujmout a osobně se věnovat svým žákům. Kněžské poslání Jaroslava Knittla se profilovalo v době, kdy nemohl působit oficiálně. Jako kněz však své vrozené a studiem rozvinuté vlohy uplatnil při ilegální práci s mládeží, při níž využíval metod skupinové i individuální práce. To dělal i v práci s ostatními lidmi, kteří za ním přicházeli. Vedl své svěřence k samostatnému kritickému uvažování, krajní angažovanosti a vědomému propojování víry a života. A to až do konkrétních podrobností při jednotlivých rozhovorech o osobnostních vlohách a schopnostech, nebo při vybízení k pomoci rozvojovým zemím, či blízkým přátelům ve skupině. Všechno, nebo nic, to bylo podstavou jeho působení. Jeho nároky byly vysoké, vyžadoval denní četbu a pravidelný režim v duchovním životě. Především však plné osobní nasazení pro Ježíše Krista. Kněžský rozměr jeho osobnosti byl charakteristický ekumenickou otevřeností, dokonce jakousi všeobecnou otevřeností ke všemu dobrému. Spojoval víru s nejrůznějšími odvětvími vědy i experimentálními směry, samozřejmě i s jednoduchými tématy praktického života. Otázka náboženské příslušnosti mu byla spíše otázkou autenticity vlastního života, pravdivosti a nasazení pro pravdu a lásku. Jeho promluvy nesou příznačný název „Promluvy k věřícím i nevěřícím“ a napsal jich asi 45 knih.
Souběžně s jeho pedagogickými a duchovními aktivitami, existovala vydavatelská činnost, jejímž prostřednictvím usiloval o to ukázat skutečnost v její rozmanitosti. A v této rozmanitosti učil lidi hledat hlubokou spojitost všeho se vším a především s životem, Bohem a člověkem, který vstupuje do vztahu s lidmi ve svém okolí. Jako vydavatel vypravil celkem na 400 knih v samizdatu (včetně objemných časopisů). Jednalo se o překlady cizojazyčných i domácích autorů. Přitom spolupracoval s velkým množstvím spolupracovníků doma i v zahraničí. Dalších asi 60 titulů vyšlo v jeho nakladatelství Signum Unitatis po roce 1989.
Po roce 1989 obnovil původní Akademický týden pořádaný P. Metodějem Habáněm. Nové Akademicé týdny jsou projevem jeho snahy o povznesení mravní úrovně i nízkého sebevědomí národa po komunistické okupaci. A to v rámci jeho učitelského i kněžského profilu. Jsou neseny všestrannou otevřeností, která se měla stát platformou pro sjednocení odlišných názorů a postojů. Tak se zdá, že za myšlenkou obnovy Akademických týdnů stojí zejména myšlenka sjednocení.
ŽIVOTOPIS
Narodil se jako druhý syn rodičům Antonína Knitttla a Anny rozené Suchánkové 27. dubna 1922 ve Vrchovinách č. 69. V letech 1925 – 1933 navštěvoval obecnou školu ve Vrchovinách, po té vystudoval reálné gymnázium v Náchodě, kde zakončil maturitou v roce 1941. Následující roky strávil studiem němčiny a angličtiny na jazykové škole v Praze. V roce 1942 - 1943 učil tamtéž na učňovské škole. V letech 1943 - 1945 prošel totálním nasazením, pracoval pro firmu Deutsche Lufthansa v Babí u Náchoda. V té době si prodělal paratyfus. Po válce studoval v letech 1945 – 1949 na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze obor čeština - filosofie. Obhájil závěrečnou práci o Masarykově pojetí ženy. V době studií je redaktorem časopisu Dopisy, který byl po roce 1948 zrušen (tehdy vyšlo už jen první číslo). Spolu s bratrem vstoupil 12. června 1946 ve Wolkrově vile na Svatém Kopečku do třetího řádu sv. Dominika. Po studiích učil Jaroslav Knittl rok na střední škole v Ostravě I (1949 – 1950), pak se vrátil na novoměstsko a učil na střední škole v Novém Hrádku (1950 – 1953), v Novém Městě Krčíně (1953 –56) a Novém Městě nad Metují (1956 – 58). Byl znám jako vynikající pedagog. Ze školských služeb byl propuštěn roku 1958. V letech 1958 – 1963 pracoval jako pomocný dělník v Odbytovém Sdružení papírenského průmyslu v Novém Městě nad Metují (Ospap), 1963 – 68 jako skladník ve Východočeských konzervárnách Fruta v Novém Městě nad Metují. Roku 1968 nastoupil na teologická studia na Cyrilometodějskou Teologickou fakultu v Litoměřicích, pro své předcházející vysokoškolské vzdělání rovnou do druhého ročníku. Studoval distanční formou, jeho formace v semináři byla zkrácená (poslední rok). Fakultu ukončil v roce 1972. Svěcen byl vzkládáním rukou kardinála Tomáška v pražské katedrále v červnu téhož roku. V královehradecké diecézi nedostal souhlas a místo v Ludgéřovicích u Ostravy odmítl kvůli nemocné matce, a snad i ze vzdoru vůči panujícímu režimu. Od listopadu 1972 do dubna 1982 byl zaměstnán jako dělník ve Stavostroji v Novém Městě nad Metují. Částečný souhlas dostal v roce 1978 pro péči o sestry dominikánky (kongregace blahoslavené Zdislavy) v Broumově. Pro rok 1983 mu byl tento souhlas odebrán a dostal jej opět v prosinci téhož roku. Působil od té doby jako výpomocný duchovní v děkanství Nové Město nad Metují při kostele v Krčíně, občas sloužil i v bývalém klášteře milosrdných bratří, nebo v děkanském kostele Nejsvětější Trojice na Husově náměstí. V prosinci 1988 mu byl státní souhlas opět odebrán. Od prosince 1989 opět kázal. Od počátku svého kněžského působení se (tajně) věnoval individuálnímu duchovnímu vedení ve svém domku ve Vrchovinách, intenzivně se věnoval zejména duchovnímu vedení mládeže. V roce 1989 měl projev v Náchodě, České Skalici, Novém Městě nad Metují a v hradeckém rozhlase. V roce 1991 obnovil Akademické týdny v Novém Městě nad Metují. V témž roce (školní rok 1990/91) učil na gymnáziu v Náchodě češtinu a filosofii. Umřel na rakovinu 3. června 1994.
Narodil se ve Vrchovinách u Nového Města nad Metují 23. 12. 1885 v domku, který stál na místě pozdější kampeličky. V roce 1897 se stal studentem 1. ročníku nově otevřené reálky v Náchodě, kde pak maturoval. Již na střední škole přispíval do revue Vzdělání lidu menšími osvětovými články a publikoval tu také svou první beletristickou povídku. Po střední škole a dvouletém studiu na technice a poté na univerzitě se věnoval novinářské práci – nejprve v Pardubicích, v době 1. světové války pak v českých novinách ve Vídni. Současně s žurnalistickou prací psal povídky a fejetony, které většinou vycházely v přílohách různých novin a v časopisech. Již v Pardubicích vydal svůj první soubor povídek Těžký život (1909) pod pseudonymem Josef Horal, jímž podepisoval většinu svých literárních prací. Brzy následoval další soubor povídek Česání květů (1910). Povídky psal a otiskoval v novinách a časopisech i za svého působení ve Vídni. V roce 1920 byl povolán do Prahy na ministerstvo zahraničních věcí, do jeho zpravodajské sekce. Současně se svou běžnou prací psal množství článků o politických a sociálních poměrech ČSR publikovaných v češtině i v jiných jazycích, jejichž cílem byla propagace Československa v zahraničí.
Dále redigoval časopis vydávaný ministerstvem – Zahraniční politika – a vydal publikace Politické rozvrstvení Československa a Sedm let čs. politiky. Každoročně se zúčastňoval, nejprve jako novinář, posléze jako člen oficiální československé delegace jednání Spojených národů v Ženevě. Tam, i při své běžné práci na ministerstvu, se stal jedním z významných spolupracovníků tehdejšího ministra zahraničí dr. Edvarda Beneše. Postupně se stal uznávaným znalcem menšin v Československu. Na toto téma napsal větší počet článků a publikací, které vyšly česky i v jiných jazycích, z větší části pod pseudonymy Josef Horal a Karel Šedivý, jen výjimečně pod vlastním jménem. Jejich význam vzrostl zejména v předmnichovském období. Byl místopředsedou Československého ústavu zahraničního a zúčastňoval se aktivně jeho činnosti zaměřené na kontakty se zahraničními krajany. Rovněž psal do časopisu Československý svět určeného krajanům. Československou zahraniční a menšinovou politiku vysvětloval také četnými články v německy vydávaných novinách Prager Presse. Mnoho let pracoval rovněž ve správní radě Orbisu, byl členem československého PEN klubu, Syndikátu čs. novinářů a dalších významných organizací. Po německé okupaci byl předčasně penzionován a věnoval se zejména literární práci. V roce 1941 mu vyšel (opět pod pseudonymem Josef Horal) román Bláhové mládí. Během války napsal románovou kroniku Mlčení, která vyšla rovněž v nakladatelství Družstevní práce ještě v roce 1945, jako vůbec první beletristické dílo z doby okupace. Bylo již rozhodnuto o jeho filmovém zpracování (režisérem měl být O. Vávra), ale po změně politických poměrů v roce 1948 byl tento záměr zrušen. Další román Kam domů… byl již přijat k publikování, ale po převratu v roce 1948 rovněž již nevyšel. V roce 1945 se Josef Chmelař vrátil na ministerstvo zahraničních věcí a pracoval tam ve funkci sekčního šéfa zpravodajského (tiskového) odboru. V roce 1948 byl opět penzionován a pod tíhou doby (byl mu mj. na čas odebrán důchod) ho postihla mozková embolie. Velkým úsilím se ještě pokusil vrátit k literární činnosti. Jeho další románové práce, zabývající se těžkými poměry po roce 1948, však rovněž nemohly ve své době vyjít a zůstaly již jen v rukopisné podobě. Josef Chmelař zemřel v Praze 11. 12. 1969.
Otázky, na které jste se ptali: Především, správné jsou Vaše údaje o studiu na střední škole, tehdy reálce, v Náchodě. Počal tam studovat opravdu v roce 1897 a maturoval v roce 1904, jak jste zjistila. Mimochodem, do Náchoda chodil denně přes Branku pěšky, jak jinak tehdy. Otcem Josefa Chmelaře byl Václav Chmelař, chalupník a tkadlec ve Vrchovinách, který si po ovdovění ve svých 53 letech (10. 7. 1883) vzal mnohem mladší (o 23 let) Annu Hůlkovou z Bohuslavic. Spolu měli nejprve dceru Marii, která zemřela již v 19 letech na zápal plic, když se nachladila cestou přes les a pole do evangelického kostela ve Václavicích. Asi po 1 a půl roku po Marii měli syna Josefa. Jeho otec Václav brzy zemřel, asi v Josefových 12 letech. (Poznámka: Všechny údaje o letech v tomto odstavci nejsou exaktní čísla, vycházejí jen ze vzpomínek Josefových dcer.) Josef pak žil sám s matkou Annou v malé chaloupce s doškovou střechou ve Vrchovinách. Opustil ji po roce 1904, kdy odešel studovat do Prahy a poté pracovat do Pardubic a do Vídně. Jeho matka žila velmi skromně, nejprve hospodařila na kousku pole a malém sádku. Později, ve stáří, pole pronajímala a chovala již jen kozu. Tak žila sama až do stáří, kdy 29. 8. 1938 chalupu prodala sousedům – manželům Zákravským z čp. 58. (Rodná chalupa Josefa Chmelaře ve Vrchovinách měla č.p. 60) Poté ji syn Josef vzal k sobě do Prahy, kde se dožila 87 let. Zemřela v únoru roku 1940. Josef Chmelař přešel do Vídně pracovně. Na počátku 1. světové války pracoval v novinách v Pardubicích a měl zde problémy s policií za články, které nevyhovovaly oficiální rakouské politice. V té době přijal nabídku přejít do Vídně do česky psaných Dělnických listů určených početné české menšině ve Vídni a okolí. Odešel do Vídně nejprve sám, brzy ho však následovala již početná rodina – manželky, tři dcery a tchyně. Josef Chmelař se oženil v Pardubicích v říjnu roku 1911 s Františkou, jednou ze dvou dcer vdovy Kučerové, která se živila jako pradlena. Spolu měli tři dcery – Martu (nar. 1911), Boženu (1913) a Annu (1915). Nejstarší Marta (moje matka) se stala učitelkou, učila v Teplicích a Ústí nad Labem, kde se v roce 1933 vdala za Ing. Vladimíra Holečka. V roce 1938 odtud musela s rodinou uprchnout do Prahy. Po delší době práce v domácnosti se vrátila k učitelské práci, které se věnovala i dlouho po dosažení důchodového věku. Zemřela v 92 letech v roce 2003. Měla dvě děti – Martu (nar. 1934) a Milana (1938). Moje sestra i já máme po dvou dětech. Marta (dnes Kalošová) má syna Martina, který má tři děti (Terezu, Barboru a Sebastiána), a bezdětnou dceru Danu Šálovou. Já mám dvě dcery – Petru (dnes Součková) s dvěma dětmi (Dora a Šimon) a Helenu (dnes Špačková) se třemi dětmi (Jitka, Michal a Lucie). Druhá dcera Božena se provdala za Františka Veselého a zůstala bezdětná. Poměrně brzy ovdověla a žije sama, ovšem obklopena blízkostí příbuzných. V březnu jí bude 94 let. Nejmladší dcera Anna pracovala jako administrativní pracovnice ve zdravotnictví. Provdala se za zubaře Václava Roba a měli spolu dvě děti. Starší Petr má dvě děti – starší Lucii (dnes Volmanovou) s dvěma dětmi (Václav a Vít) a mladší Elišku, dosud svobodnou. Mladší Alena (dnes Průchová) má rovněž dvě děti – Michaelu s třemi dětmi (Valentina, Alexandra a Tobiáše) a Lukáše, který je dosud bezdětný. Dcera Anna dosud žije a dovršila již 91 let. Shrnuto: Potomky Josefa Chmelaře jsou tři dcery, 4 vnuci a vnučky, 8 pravnuků a pravnuček a 13 prapravnuků a prapravnuček. Všichni s výjimkou nejstarší dcery Marty žijí, a to všichni v Praze. Přímé pokračovatele v psaní Josef Chmelař neměl. U výrazné části potomků se projevily spíše jeho matematické vlohy, takže mezi vnuky a pravnuky převažuje technické zaměření. Určité tendence k psaní měla nejstarší dcera Marta, ale uplatnila je spíš v menším měřítku ve školní praxi. Nejvíce se projevil vztah k psaní a publicistické práci u vnuka Milana. Pracoval jsem větší část života jako redaktor odborných a populárně vědeckých časopisů (Lidé a země) a školních učebnic. Publikoval jsem početné populárně vědecké a cestopisné články, jsem autorem a spoluautorem různých zeměpisných publikací a učebnic. Schopnosti beletristické, které Josef Chmelař měl, jsem však nezdědil. Pokud se týká vztahů naší širší rodiny k Vrchovinám, jsou vřelé dodnes. Nezbyli nám ve Vrchovinách sice žádní příbuzní, ale již po několik generací udržujeme kontakty s rodinou Valáškových. Byla to rodina spřízněná s Chmelařovými vírou – byli to snad jediní evangelíci v katolickém okolí, a proto si byly tyto rodiny blízké. Nejčastěji navštěvovala Vrchoviny moje matka Marta, která byla citově nejvíce vázána na svou babičku Annu Chmelařovou, často ji v chaloupce navštěvovala a ráda se zastavovala v obci i později, když již chalupa neexistovala. Udržovala asi 75 let kontakty i se svou kamarádkou z mládí Marii Macháňovou-Kratěnovou z Nového Města nad Metují, kterou až do její smrti navštěvovala v domově důchodců v Náchodě a vždy se zastavila i ve Vrchovinách. Obě její mladší sestry Božena a Anna jezdily do Vrchovin možná méně často, ale zastavily se tam naposledy asi před 4 lety, když pobývaly v Opočně. I v další generaci udržujeme příležitostné kontakty s paní Evou Střihavkovou, která pochází z rodiny Valáškových, a to zejména moje sestra Marta. Také já s manželkou jsme ji několikrát navštívili. Rovněž sestřiny i moje děti mají povědomí o svých vrchovinských kořenech a několikrát Vrchoviny navštívili. Deník Josefa Chmelaře žádný neexistuje, ale celý svůj život sepsal. Napsal Vám toho asi víc, než bylo žádoucí. Povzbudil mě však k tomu Váš zájem, který nás, potomky Josefa Chmelaře velmi těší. S pozdravem Dr. Milan Holeček 20/1/07 (upraveno a doplněno o informace vnuka Josefa Chmelaře, Roba Petra 6. 2. 2023, děkujeme)
Rodná chalupa Josefa chmelaře (Vrchoviny č.p. 60) poskytl Rob Petr
† 8. 5. 1945 Terezín
Po návratu z 1. světové války se Jan Ulrich aktivně zapojil do činnosti vrchovinského hasičského sboru. Již v roce 1925 byl jeho velitelem. Tato funkce mu zůstala minimálně až do roku 1942.
Poslední zápis v hasičské kronice vztahující se k Ulrichovi pochází z roku 1945, kdy je připomenuto, že Janu Ulrichovi byl dne 15. prosince 1945 udělen in memoriam Československý válečný kříž 1939 (č. matriky 14 816). Svědčí to o jeho velkém a zejména upřímném vlastenectví. Zatčen byl v rámci perzekuce českého hasičstva. V den konce druhé světové války zemřel v Malé pevnosti v Terezíně. Vrchovinští si ho připomínají každý rok při pravidelné květnové pietní vzpomínce na oběti válek před tamní hasičskou zbrojnicí.
96 - dle listu Ulrich
Jan Ulrich ve Vrchovinách