JOSEF CHMELAŘ
Narodil se ve Vrchovinách u Nového Města nad Metují 23. 12. 1885 v domku, který stál na místě pozdější kampeličky. V roce 1897 se stal studentem 1. ročníku nově otevřené reálky v Náchodě, kde pak maturoval. Již na střední škole přispíval do revue Vzdělání lidu menšími osvětovými články a publikoval tu také svou první beletristickou povídku. Po střední škole a dvouletém studiu na technice a poté na univerzitě se věnoval novinářské práci – nejprve v Pardubicích, v době 1. světové války pak v českých novinách ve Vídni. Současně s žurnalistickou prací psal povídky a fejetony, které většinou vycházely v přílohách různých novin a v časopisech. Již v Pardubicích vydal svůj první soubor povídek Těžký život (1909) pod pseudonymem Josef Horal, jímž podepisoval většinu svých literárních prací. Brzy následoval další soubor povídek Česání květů (1910). Povídky psal a otiskoval v novinách a časopisech i za svého působení ve Vídni. V roce 1920 byl povolán do Prahy na ministerstvo zahraničních věcí, do jeho zpravodajské sekce. Současně se svou běžnou prací psal množství článků o politických a sociálních poměrech ČSR publikovaných v češtině i v jiných jazycích, jejichž cílem byla propagace Československa v zahraničí.
Dále redigoval časopis vydávaný ministerstvem – Zahraniční politika – a vydal publikace Politické rozvrstvení Československa a Sedm let čs. politiky. Každoročně se zúčastňoval, nejprve jako novinář, posléze jako člen oficiální československé delegace jednání Spojených národů v Ženevě. Tam, i při své běžné práci na ministerstvu, se stal jedním z významných spolupracovníků tehdejšího ministra zahraničí dr. Edvarda Beneše. Postupně se stal uznávaným znalcem menšin v Československu. Na toto téma napsal větší počet článků a publikací, které vyšly česky i v jiných jazycích, z větší části pod pseudonymy Josef Horal a Karel Šedivý, jen výjimečně pod vlastním jménem. Jejich význam vzrostl zejména v předmnichovském období. Byl místopředsedou Československého ústavu zahraničního a zúčastňoval se aktivně jeho činnosti zaměřené na kontakty se zahraničními krajany. Rovněž psal do časopisu Československý svět určeného krajanům. Československou zahraniční a menšinovou politiku vysvětloval také četnými články v německy vydávaných novinách Prager Presse. Mnoho let pracoval rovněž ve správní radě Orbisu, byl členem československého PEN klubu, Syndikátu čs. novinářů a dalších významných organizací. Po německé okupaci byl předčasně penzionován a věnoval se zejména literární práci. V roce 1941 mu vyšel (opět pod pseudonymem Josef Horal) román Bláhové mládí. Během války napsal románovou kroniku Mlčení, která vyšla rovněž v nakladatelství Družstevní práce ještě v roce 1945, jako vůbec první beletristické dílo z doby okupace. Bylo již rozhodnuto o jeho filmovém zpracování (režisérem měl být O. Vávra), ale po změně politických poměrů v roce 1948 byl tento záměr zrušen. Další román Kam domů… byl již přijat k publikování, ale po převratu v roce 1948 rovněž již nevyšel. V roce 1945 se Josef Chmelař vrátil na ministerstvo zahraničních věcí a pracoval tam ve funkci sekčního šéfa zpravodajského (tiskového) odboru. V roce 1948 byl opět penzionován a pod tíhou doby (byl mu mj. na čas odebrán důchod) ho postihla mozková embolie. Velkým úsilím se ještě pokusil vrátit k literární činnosti. Jeho další románové práce, zabývající se těžkými poměry po roce 1948, však rovněž nemohly ve své době vyjít a zůstaly již jen v rukopisné podobě. Josef Chmelař zemřel v Praze 11. 12. 1969.
Rodná chalupa Josefa chmelaře (Vrchoviny č.p. 60)
Otázky, na které jste se ptali:
Především, správné jsou Vaše údaje o studiu na střední škole, tehdy reálce, v Náchodě. Počal tam studovat opravdu v roce 1897 a maturoval v roce 1904, jak jste zjistila. Mimochodem, do Náchoda chodil denně přes Branku pěšky, jak jinak tehdy. Otcem Josefa Chmelaře byl Václav Chmelař, chalupník a tkadlec ve Vrchovinách, který si po ovdovění ve svých 53 letech (10. 7. 1883) vzal mnohem mladší (o 23 let) Annu Hůlkovou z Bohuslavic. Spolu měli nejprve dceru Marii, která zemřela již v 19 letech na zápal plic, když se nachladila cestou přes les a pole do evangelického kostela ve Václavicích. Asi po 1 a půl roku po Marii měli syna Josefa. Jeho otec Václav brzy zemřel, asi v Josefových 12 letech. (Poznámka: Všechny údaje o letech v tomto odstavci nejsou exaktní čísla, vycházejí jen ze vzpomínek Josefových dcer.) Josef pak žil sám s matkou Annou v malé chaloupce s doškovou střechou ve Vrchovinách. Opustil ji po roce 1904, kdy odešel studovat do Prahy a poté pracovat do Pardubic a do Vídně. Jeho matka žila velmi skromně, nejprve hospodařila na kousku pole a malém sádku. Později, ve stáří, pole pronajímala a chovala již jen kozu. Tak žila sama až do stáří, kdy 29. 8. 1938 chalupu prodala sousedům – manželům Zákravským z čp. 58. (Rodná chalupa Josefa Chmelaře ve Vrchovinách měla č.p. 60) Poté ji syn Josef vzal k sobě do Prahy, kde se dožila 87 let. Zemřela v únoru roku 1940. Josef Chmelař přešel do Vídně pracovně. Na počátku 1. světové války pracoval v novinách v Pardubicích a měl zde problémy s policií za články, které nevyhovovaly oficiální rakouské politice. V té době přijal nabídku přejít do Vídně do česky psaných Dělnických listů určených početné české menšině ve Vídni a okolí. Odešel do Vídně nejprve sám, brzy ho však následovala již početná rodina – manželky, tři dcery a tchyně. Josef Chmelař se oženil v Pardubicích v říjnu roku 1911 s Františkou, jednou ze dvou dcer vdovy Kučerové, která se živila jako pradlena. Spolu měli tři dcery – Martu (nar. 1911), Boženu (1913) a Annu (1915). Nejstarší Marta (moje matka) se stala učitelkou, učila v Teplicích a Ústí nad Labem, kde se v roce 1933 vdala za Ing. Vladimíra Holečka. V roce 1938 odtud musela s rodinou uprchnout do Prahy. Po delší době práce v domácnosti se vrátila k učitelské práci, které se věnovala i dlouho po dosažení důchodového věku. Zemřela v 92 letech v roce 2003. Měla dvě děti – Martu (nar. 1934) a Milana (1938). Moje sestra i já máme po dvou dětech. Marta (dnes Kalošová) má syna Martina, který má tři děti (Terezu, Barboru a Sebastiána), a bezdětnou dceru Danu Šálovou. Já mám dvě dcery – Petru (dnes Součková) s dvěma dětmi (Dora a Šimon) a Helenu (dnes Špačková) se třemi dětmi (Jitka, Michal a Lucie). Druhá dcera Božena se provdala za Františka Veselého a zůstala bezdětná. Poměrně brzy ovdověla a žije sama, ovšem obklopena blízkostí příbuzných. V březnu jí bude 94 let. Nejmladší dcera Anna pracovala jako administrativní pracovnice ve zdravotnictví. Provdala se za zubaře Václava Roba a měli spolu dvě děti. Starší Petr má dvě děti – starší Lucii (dnes Volmanovou) s dvěma dětmi (Václav a Vít) a mladší Elišku, dosud svobodnou. Mladší Alena (dnes Průchová) má rovněž dvě děti – Michaelu s třemi dětmi (Valentina, Alexandra a Tobiáše) a Lukáše, který je dosud bezdětný. Dcera Anna dosud žije a dovršila již 91 let. Shrnuto: Potomky Josefa Chmelaře jsou tři dcery, 4 vnuci a vnučky, 8 pravnuků a pravnuček a 13 prapravnuků a prapravnuček. Všichni s výjimkou nejstarší dcery Marty žijí, a to všichni v Praze. Přímé pokračovatele v psaní Josef Chmelař neměl. U výrazné části potomků se projevily spíše jeho matematické vlohy, takže mezi vnuky a pravnuky převažuje technické zaměření. Určité tendence k psaní měla nejstarší dcera Marta, ale uplatnila je spíš v menším měřítku ve školní praxi. Nejvíce se projevil vztah k psaní a publicistické práci u vnuka Milana. Pracoval jsem větší část života jako redaktor odborných a populárně vědeckých časopisů (Lidé a země) a školních učebnic. Publikoval jsem početné populárně vědecké a cestopisné články, jsem autorem a spoluautorem různých zeměpisných publikací a učebnic. Schopnosti beletristické, které Josef Chmelař měl, jsem však nezdědil. Pokud se týká vztahů naší širší rodiny k Vrchovinám, jsou vřelé dodnes. Nezbyli nám ve Vrchovinách sice žádní příbuzní, ale již po několik generací udržujeme kontakty s rodinou Valáškových. Byla to rodina spřízněná s Chmelařovými vírou – byli to snad jediní evangelíci v katolickém okolí, a proto si byly tyto rodiny blízké. Nejčastěji navštěvovala Vrchoviny moje matka Marta, která byla citově nejvíce vázána na svou babičku Annu Chmelařovou, často ji v chaloupce navštěvovala a ráda se zastavovala v obci i později, když již chalupa neexistovala. Udržovala asi 75 let kontakty i se svou kamarádkou z mládí Marii Macháňovou-Kratěnovou z Nového Města nad Metují, kterou až do její smrti navštěvovala v domově důchodců v Náchodě a vždy se zastavila i ve Vrchovinách. Obě její mladší sestry Božena a Anna jezdily do Vrchovin možná méně často, ale zastavily se tam naposledy asi před 4 lety, když pobývaly v Opočně. I v další generaci udržujeme příležitostné kontakty s paní Evou Střihavkovou, která pochází z rodiny Valáškových, a to zejména moje sestra Marta. Také já s manželkou jsme ji několikrát navštívili. Rovněž sestřiny i moje děti mají povědomí o svých vrchovinských kořenech a několikrát Vrchoviny navštívili. Deník Josefa Chmelaře žádný neexistuje, ale celý svůj život sepsal. Napsal Vám toho asi víc, než bylo žádoucí. Povzbudil mě však k tomu Váš zájem, který nás, potomky Josefa Chmelaře velmi těší.
S pozdravem
Dr. Milan Holeček 20/1/07 (upraveno a doplněno o informace vnuka Josefa Chmelaře, Roba Petra 6. 2. 2023, děkujeme)
ŽIVOT JOSEFA CHMELAŘE 1939–1948
Období Německé okupace 15.3.1939–5.1945
Josef Chmelař byl stále členem Národního svazu novinářů. Po okupaci nacistickým Německem v úřadě na ministerstvu zahraničí vládla nejistota. Zůstane-li vláda a ministerstvo, budou sloužit Berlínu. Jak dlouho vydrží, kdy budou zlikvidováni? Přece ti kteří šli s Benešem jsou kompromitováni službou demokracii. Mnozí chtěli předejít osudu a tak odešli za hranice. Vláda ČSR na svém zasedání v noci ze 14. na 15. března 1939 mj. rozhodla i o zrušení zahraniční služby. Likvidace československé diplomacie znamenala zrušení Ministerstva zahraničních věcí v Praze. 16.3.1939 byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava (Böhmen und Mähren). Po okupaci, aby Němci nenastěhovali do rodinného domku na Jinonickou někoho dalšího, jak se tehdy obsazovaly nadměrné byty, se někdy kolem r. 1939, na Jinonické přistěhovali manželé Václav a Anna Robovi. Širší rodina se stále scházela na Jinonické. 1. září 1939 přišla II. světová válka. Pro Františku Chmelařovou to byla honba za živobytím. K sestře do Čáslavi jezdila pro proviant. Ve 4 hodiny ráno, za houkání sirén, šla pěšky na Masarykovo nádraží na vlak do Čáslavi, kde prostřednictvím sestry Mařky soucitní lidé nechávali potraviny pro celou Chmelařovou rodinu. Za velikého strachu ve formě obrazu vezla samý margarin, a štucel plný tuku. Ale dobře to dopadlo. Ruksak na zádech – obraz, štucel, a v noci pěšky z nádraží do Košíř . Františka také chovala králíky, pro které, aby měli něco lepšího, z okolních kopců sháněla pampelišky. Slepice měla každý rok jiný druh. V plotě měly výběh a ráno a na večer je pouštěli. Pro králíky králíkárnu postavil pan Pešl. Vší té práce okolo bylo hodně a tak Františka si říkala že až bude po válce, otevře vrata a všechno to vyžene ven. Po zrušení Ministerstva zahraničních věcí v Praze byla snaha jeho zaměstnance někde uplatnit. Jak byl přesouván Josef Chmelař se dozvídáme z jeho, asi konceptu zápisu co dělal za německé okupace, a z následujících dekretů a výměrů. přepis: "Josef Chmelař, ministerský rada zpravodajské sekce Po likvidaci zahr. ministerstva byl jsem po přechodném krátkém působení v tzv. Havelkově ministerstvu přidělen tisk. odboru předsednictva min. rady(dekret z 31. října 1939), kde jsem vedl tzvané kulturní oddělení. Úkolem jeho bylo provádět "očistu" české literatury knižní a kontrolovat knižní produkci. V prvém směru omezovali jsme se s přidělenými kolegy /Klíma, Brož, a dr. Čapek) na to, že jsme přejímali výnosy Gestapa a kult. oddělení úřadu Reichsprotektora a zařazovali zabavené jimi knihy do seznamu nevhodných knih. Předem jsme ovšem upozornili nakladatele zejmena šli-li o edice nákladnější, kterým knihám hrozí nebezpečí aby mohli jejich náklady ukrýt před ev. záborem policie. Pokud šlo o nové edice pracovali jsme soustavně ve shodě s českými nakladateli, abychom je uvarovali škod. (Kontakt se svazem nakladatelů - Dr. Laichetr, s nakl. V. Petra. Ikem, Družst. práci, nakl. Kvasnička a Hampl, Unie atd. atd.) V říjnu 1940 byl jsme vedení jmenovaného úřadu zbaven výměrem Úřadu reichsprotektora jako untragbar fur die deutcha Behorden. Výměrem z 15. listopadu 1940 byl jsem pak převeden do ministerstva soc. a zdravotní správy a přidělen do úřadu práce v Praze. Poněvadž tento úřad se v měsících prosinci a lednu stěhoval a v těchže i následujících měsících dostával novou tvářnost přílivem německého úřednictva, nezačal jsem tu vlastně pracovat a výměrem z 20. března byl jako 55 ti letý pensionován. Poznamenávám, že jsem v průběhu německé okupace snažil se aspoň skromně pomáhat nár. odboji. Po roce okupace vypracoval jsem elaborát o jednoroční vládě nacismu v českých zemích, jehož zaslání do ciziny bylo zprostředkováno býv. vyslancem drem Fliedrem. Elaborát byl v Londýně pokud vím přeložen a použit v české propagandě. O osudu dalších dvou elaborátů zatím informaci nemám. Jinak jsem drobnými službami spolupůsobil v české akce v kontaktu s kol. Meidrichem " ??? asi nedopsáno Tento zápis (zpověď co dělal za protektorátu) snad posloužil při opětném nástupu na ministerstvo po roce 1945. Dle zápisu Josefa Chmelaře v jeho přehledu co dělal za německé okupace přechodně krátce působil v tzv. havelkově ministerstvu. Co to bylo nevím. Dekretem Předsedy vlády z 31.10.1939 dle Rozhodnutím ministerstva financí z 29.8.1939 byl Josef Chmelař od 1. října 1939 zařazen do zpravodajské služby předsednictva ministerské rady s titulem m i n i s t e r s k ý r a d a. Zde vedl kultůrní oddělení. Kam se Josef Chmelař uchýlil? Kde se skryl? Nastoupil do Kulturního oddělení tiskového odboru. Mělo kancelář v činžovním domě na Starém městě. Byl to podivný úřad, který měl zachraňovat trosky kulturní svébytnosti národa tím, že usměrňoval české edice. Prováděl předběžnou prohlídku rukopisů, které by nakladatelé chtěli vydat, poradil, s čím by bylo lip vyčkat, naznačil, pod jakou maskou bylo by možno skrýt českou věc, jež před Gestapem by mohla obstát. Upozorňoval nakladatele, na kterou knihu chystá se sáhnout německý úřad z Černína… Zachraňoval z české kultury, z literatury, co se dá. Bojovat s kulturní skupinou protektorátního úřadu, jehož úředníci na štěstí českou literaturu mnoho neznají. Ovšemže bylo možno se ctí pracovat, pokud si Němci úřadu blíže nevšimli… Zanedlouho i tento úřad byl zrušen. Byly rozptýleny i poslední zbytky bývalého Zamini, zůstaly jen protektorátní úřady. Ministerstvo zahraničních věcí se 11.1939 octlo v likvidaci. V listopadu 1939 byly odevzdány diplomatické pasy Josefa, Františky, Boženy a Anny Chmelařových, pas Marty pak v říjnu 1940. Zmobilizovaní elektrotechnici celých Čech všem rádiím vyoperovali vlny, které mohly spojovat se světem. Jednoho dne šli ještě dál: nařídili jednoduše odvést rádio do sběrné místnosti. Domnívali se, že takto nás od nadějí a od pravdy zcela odřízli. Josef Chmelař postavil na stůl jiný stroj, jenž dávno čekal v reservě. Ovšemže bylo nutno skrývat jej na pečlivě vybraném a připraveném místě ve sklepě. A bylo možno vynášet ho z úkrytu pouze v několika hodinách, uzavřít všechny vchody a východy, a odnášet zpět sotva byla odposlouchána česká, německá, či ruská relace. Nastávaly úzkostné chvíle, když zastavilo naproti náhle vozidlo právě ve chvíli, kdy ucho bylo na skřínce! Vždyť poslouchání cizího rádia bylo trestáno smrtí. Úzkostné chvíle, když po zabití Heidricha byla prováděna po celé Praze noční i denní prohlídka! Smutnou událost domek na Jinonické zažil když 8.2.1940 v podkroví zemřela 87 letá Anna Chmelařová roz. Hůlková. Od r. 1939 tady žila u syna. Pochována je na hřbitově Malvazinky. 10.1940 byl Josef Chmelař výměrem Úřadu reichsprotektora vedí kulturního oddělení zpravodajské služby předsednictva ministerské rady zbaven jako untragbar fűr die deutcha Behorden.. (pro německé úřady nepřijatelný) Je s podivem že Josef Chmelař, v postatě bez úhony, přečkal dobu protektorátu. "Jste známý jako spolupracovník Benešův. Jsou ještě v paměti články, které jste psal do hradního tisku a celá vaše práce… menšiny. Napsal jste několik knížek… knížkou o Němcích zabýval se pan Frank v poslanecké sněmovně. Divím se, že ještě na volné noze běháte, že stále svobodně v Praze dýcháte... Slyšel jste? I Kroftu už sebrali. Měl byste aspoň ztratit se v některém odlehlém koutě venkova když už jsou zavřeny cesty přes československé bránice. Je zázrak, že nechali vás až do sud v pokoji." Dvakrát si Josefa Chmelaře přece pozvali. Poprvé.. růžový lístek předvolávající do Petschkova paláce… zkoumali činnost česko-slovensko-polské společnosti… jména všech, kdo byli v jejím výboru… majetek společnosti, jehož nikdy nebylo… Krátký protokol a pak… a skončili… Bylo možno vyjít z budovy a… oddechnout... Podruhé… vztahy k lužické společnosti v Československu… v Praze… kteří Lužičané přicházeli do Prahy… ke komu?... Na štěstí, byli funkcionáři… kteří zemřeli… mezi nimi kolega v zahraničním úřadě, jenž vyřizoval s nimi záležitosti finanční… "Já sám., zabýval jsem se lužickou otázkou jenom literárně… studoval jsem menšinovou otázku." A vyšel znovu z Petschkova paláce svobodně… "máte štěstí příteli… možná že historie s panem Frankem pomohla. Znal jste ho… zabýval se v parlamentě vaší brožurou… útočil… Snad nechtěl nyní vypadat jako člověk, jenž se mstí… a vyrovnává účty z republiky v povýšené úloze státního tajemníka Úřadu říšského protektora … snad má ještě smysl pro poctivou čestnou hru… Jestli jste unikl, je to náhoda… " Výměrem ministerstva financí ze dne 8.11.1940 byl Josef Chmelař v dohodě s ministerstvem vnitra, ministerstvem sociální a zdravotní správy a tiskovým odborem předsednictva ministerské rady převeden do odboru ministerstva sociální a zdravotní správy. Výměrem Presidia ministerstva sociální a zdravotní správy z 15. listopadu 1940 určuje Josefu Chmelařovi jako působiště úřad práce v Praze. Zde ani nezačal pracovat, úřad se stěhoval a byl obsazován německými zaměstnanci. František Veselý, šikovný tesař z jihočeských Dobšic u Blatné začal naproti stavět dům. Uměl si poradit s každým řemeslem. Založil si zde povoznickou živnost a vedle toho na pozemku zřídil malé hospodářství. Oženil se s Boženou Chmelařovou a po léta pak u Chmelařových pomáhal se všemi potřebnými pracemi okolo domu. V prádelně postavil nový kotel, s Petrem Robem na dvorku za domem místo dřevěné postavili zděnou kůlnu, pomáhal s opravou tam umístěné zídky, atd. Na Jinonické také určitou dobu u své tety Františky Chmelařové bydlela Dagmar Macháčková, říkalo se jí Jajka. Z Čáslavi se asi vydala do Prahy do práce a tak uvítala bydlení u Chmelařových. Také malý syn Macháčkových, bratr Jajky, Karlík, tady na Jinonické u své tety Františky kolikrát pobýval, traduje se jak pecky z třešní cvrnkané po stropě zde zanechaly stopy a jak z okna v podkroví čůral na hocha od sousedů. Od 31. března 1941 byl Josef Chmelař zařazen v odboru ministerstva sociální a zdravotní správy jako vládní rada. V přehledu Josefa Chmelaře co dělal za německé okupace (viz výše) píše, že na úřadu práce při ministerstvu sociální a zdravotní správy kam byl přidělen vlastně ani nezačal pracovat z důvodu že úřad dostával novou tvářnost přílivem německého úřadnictva. Dále píše, že, zřejmě asi výměrem Presidia ministerstva sociální a zdravotní správy, který jsem nenašel, ze dne 20.3.1941 byl jako 55 ti letý pensionován ode dne 1.4.1941. Na tento výměr zřejmě navazuje výpočet důchodu z 22.5.1941 z Presidium ministerstva sociální a zdravotní správy. Aby unikl, psal knížku o bláhovém mládí. Pod pseudonymem Josef Horal 1941 vyšla knížka Bláhové mládí v Družstevní práci. O jednoroční vládě nacismu v českých zemích Josef Chmelař píše elaborát, který posloužil odboji v Londýně. Osudy dalších obdobných dvou elaborátů nejsou známy. Josef Chmelař shromažďoval zprávy o řádění, nacistů, o běsnění Gestapa, o všem tom, čím páni z Černína pokoušeli se zlomit, zkrušit a předělat českého člověka, čím zbavovali ho svobody dechu, a života. Sestavoval raporty o vládě Neurátů a Franků v českých zemích a našel si cesty, jak dopravit je z protektorátu do volného světa, do rukou vlády v Londýně. Josef Chmelař objednal ze Spojených UP závodech v Brně vybavení nábytkem asi do podkroví. To už tam obývali Robovi. Za Heydrichiády Chmelařovi vyhledal Pixa, prý je v ilegalitě. Přespal na Jinonické že druhy den se sejde se spojkou. Jeho žena byla v Terezíně. O něm jsem se dozvěděla až po válce; byl schován v blázinci – jeho ženu zabili v Terezíně. 1942 V době Heydrichiády 30.dubna 1942 přibyl na Jinonickou nový obyvatel. Manželům Robovým se narodil syn Petr. Františka Chmelařová z dob kdy Chmelařovi bydleli v Obecních domech pod Kavalírkou se znala s tam bydlícími Pešlovi a tak došlo k seznámení jejich syna Oldy s Jajkou Macháčkovou, tehdy bydlící na Jinonické u Chmelařových. Olda za Jajkou sem na Jinonickou chodil. Když byl večer vyprovozen domů, vrátil se a vlezl pak za Jajkou oknem. Byla z toho také svatba. Protože Jajka měla rodiče v Čáslavi svatba byla vypravena z Jinonické. 20.4.1944 svatba Dagmar Macháčkové a Oldřicha Pešla. I ve válečných letech byl Josef Chmelař členem českých spisovatelů a hudebních skladatelů. Po celou dobu okupace Josef Chmelař psal svoji knihu Mlčení. Šest dlouhých let. Stránky, které se jimi plnily, skrýval před zvědavci, byly překládány a ukrývány na nejrůznějších místech. Proto mohl mít krátce po osvobození 1945 připraven román Mlčení, vůbec první český román o životě v protektorátu. Je trochu zarážející, že jako celkem známý politický člověk, který nebyl Němcům nakloněn, vždyť byl dvakrát v Pečkově paláci na výslechu, si dovolil za stanného práva takovou látku doma zpracovávat. Román vydal v Družstevní práci hned v roce 1945 a byl zájem ho zfilmovat. Žel Josef Chmelař nebyl ochoten přistoupit k určitým úpravám (možná zkreslujícím úlohu komunistů) tak film nebyl realizován.
V květnových dnech 1945 skončila druhá světová válka. Byly to dny radosti a optimistického očekávání budoucnosti. Tato lavice v době ukončení druhé světové války byla také součástí barikády, která byla postavena na Jinonické v místě Vojanky. Po léta pak dále sloužila na Jinonické. V době revoluce okolí Jinonické pomohly od Němců ochránit Vlasovci. Jejich vedení bylo krátce ve Waltrovce. Když velitelství Pražského povstání z ideologických důvodů odmítlo jejich pomoc odsunuly se z Prahy. Po deštivých dnech za Pražského povstání byly jako osvoboditelé Prahy šeříky vítání Rusové Rudé armády. Vše bylo sluncem zalité. Na Jinonické měli ležení na námi v zatáčce v místě dnešní veteriny. Celé skupiny rudoarmějců se postupně koupali u Veselých. U Chmelařových byl ubytován jeden důstojník. Po skončení 2. světové války v r. 1945 sídlilo Ministerstvo zahraničních věcí v Černínském paláci na Hradčanech na Loretánském náměstí. Význam obnoveného Ministerstva zahraničí ovšem oproti meziválečnému období výrazně poklesl. Hned 15.5.1945 byl Josef Chmelař reaktivován a opět povolán na Ministerstvo zahraničí do ZAMINI, do zpravodajské sekce. Jako služebně nejstarší, který zde sloužil za první republiky dvacet let a má znalosti ze všech jejích složek a zná všechny formy její činnosti byl pověřen předložit seznam všech hlásících se kolegů nemajících žádné okupační škraloupy. Byl jmenován přednostou III. zpravodajského odboru (ministerský rada – odborník na menšiny). Odbor sídlil v přízemí Černínského paláce. Přednosta – sekční šéf. Za dávných časů, za starého Rakouska byl významný muž… na samé špici ústředního úřadu. Nad ním byl už jen ministr, ministerský předseda a monarcha, dnes president. Bylo nutné uspořádat celou zpravodajskou sekci. Jmenovat přednosty oddělení, na něž se dělí v sekci agenda. Je nutný sekretář. Sem do Černínského paláce Josefa Chmelaře zřejmě každé ráno vozilo služební auto. V druhém období (1945-1948) působil Josef Chmelař pod ministrem zahraničí Janem Masarykem. Na Ministerstvu zahraničních věcí působil od května 1945 do únorového převratu 1948. Josef Chmelař z úřadu odchází pozdě po úředních hodinách. Jeho starostí je obeslání sjezdů a mezinárodních konferencí s politickým aspektem. Obesílat Sdružení Lig pro Spojené národy, ženskou Ligu pro mír a svobodu, sdružení demokratických žen, kongresy studentské, kongresy mládeže, mezinárodní sjezdy církevní a odborné. Starat se, aby delegace byla nejlepší, aby se jí dostalo potřebných pasů, valut, a aby byla vybavena politickým materiálem, který bude potřebovat pro informování ciziny o československých problémech. Dalším úkolem je umístit všechny pracovníky zahraničního odboje podle jejich schopností. Přicházeli a předkládali své nároky sebevědoměji i skromněji. Pro některé nebylo jiné východisko než odejít do ciziny, některé možná vedla ctižádost a výpočet: pracovat v odboji aby vlast po vítězství honorovala jejich práci postavením, které bude výhodné. Někteří možná se ocitli v bojovné řadě jenom náhodou. Do ciziny posílá své kolegy. Sám se rozhoduje poznat poválečnou Varšavu. V únoru 1945 jede na 5 dnů na zasedání československo-polské smíšené komise ku provádění kulturní dohody čsl-polské. Jednání je u ministra Grosze, přednosty odboru pro zahraniční styky s cizinou, u ministra vyučování a osvěty, u zahraničního ministra. A pak tedy prohlídka po zbořené Varšavě. Obálky, ve kterých bylo pozvání pana a paní na čaj, recepci nebo večeři Josef Chmelař otevíral bez nadšení. Neměl společenské aspirace, neměl rád rozčilení se šaty: smoking, časem frak, vyhledat správnou kravatu, starat se, aby šofér byl včas na místě. A pak stisky ruky s hostitelem a poklona jeho manželce a pouť hemžícími se zástupy, pozdravy a stereotypní hovory. Těžiště své práce viděl ve správném informování o politice státu. Ukázat cesty, po kterých chce republika postupovat, když se Němců zbavila. Říci, proč a jak se zbavila. Referovat o německém odsunu, o řešení německého a menšinového problému radikálním způsobem pro který hitlerovská válka vytvořila podmínky. Přednáška Josefa Chmelaře vyvolala potřebu napsat o odsunu celou brožuru pro informaci cizích politických zájemců, pro vyvrácení pochyb a kritik těch, kdo se zalekli takového radikalismu. V knížce "Proč je nechceme" se snažil prokázat, že politika německého nacismu, kterou přijali Němci masově, byla zločinná, že také Němci sudetští provinili se těžce na českém národě a že nebylo a není vskutku lepšího řešení nežli odsun do Říše. Věřil bezpečně, že tento postup provedený s největší možnou mírou lidskosti, bude znamenat definitivní vyřešení menšinového problému v novém Československu, a položení základů k lepší a trvalejší bezpečnosti ve střední Evropě. Věřil, že stát vytvoří nový život v pohraničních okresech českých zemí, že se nenechá zahynout skvělý průmysl, že se udrží turistický a lázeňský ruch, že se využijí všechny krásy přírody. Věřil, že se bude důstojně zacházet s Němci, kteří se provinili a kteří budou opouštět své několikasetleté domovy. Věřil ještě mnohému. Rozčiloval se nad osidlovacími metodami pohraničí po vysídlení Němců. V prosinci 1945 Josef Chmelař oslavil v úřadě 60 let. 4. července 1946 president republiky jmenoval Josefa Chmelaře od 28. října 1943 na ministerstvu zahraničích věcí odborovým přednostou. V roce 1946 Chmelařovi jeli do oblíbených Trenčanských Teplic. Josef Chmelař byl také členem Československého Penklubu. V letech 1946 až 1948 je Josef Chmelař členem Syndikátu čes. spisovatelů. Josef Chmelař je také stále členem ústředního svazu československých novinářů. Mezi lety 1945–1948 snad jezdí opět s delegací na jednání Organizace spojených národů. Po válce je na pořadu dne uzavírání mezinárodních kulturních dohod. Kulturní dohoda s Jihoslávií má primát v pořadí. Kulturní dohoda s Francií, Bulharskem, Rumunskem a Polskem jdou za ní v pořadí. Podnět ke kulturní dohodě se Sovětským svazem zůstává bez odpovědi. Zřejmě i tenkrát bylo zvykem, že vedoucí pracovník za tu kterou stranu byl oceněn protistranou určitým vyznamenáním. Z tohoto titulu i Josef Chmelař obdržel několik vyznamenání a řádů. Také za jednání s Bulharskem obdržel Josef Chmelař vyznamenání, řád. V roce 1947 je Josef Chmelař členem čs. společnosti pro mezinárodní styky. Ministerstvo školství a osvěty 12. března 1947 jmenuje Josefa Chmelaře členem československé smíšené komise pro vědecké literární a školské styky mezi Československem a Francií. Ministerstvo školství a osvěty 23. ledna 1948 jmenuje Josefa Chmelaře členem smíšené komise bulharsko-československé. Po dva roky byl Josef Chmelař na ministerstvu zahraničních věcí předsedou odbočky SČSP.
Období po 1945 na ZAMINI 5.1945–12.1948
Rok 1948
Komunistická strana vyrostla. Má silnou třetinu československých voličů. Gottwald je ministerským předsedou. Odborové hnutí je v rukou komunistů docela. Sovětský vyslanec Zorin se usmívá a přijímá raporty československých soudruhů. Dává jim úkoly. I Stalin se usmívá. Sní v Kremlu o postupujícím rozkladu kapitalistického světa, a snaží se rozkladu pomáhat. Zapomíná, že Benešovi potřásl rukou, a ujišťoval ho, že nechce a nebude se vměšovat do vnitřních záležitostí svých spojenců. Čím je pochybnější udržení komunistických posicí, tím soudruhům naléhavěji vystupuje revoluční cesta. Gottwald už pospíchá, aby přisvědčil. Potřeboval nejprve proklamovat naší československou cestu aby uklidnil československou buržoasii, aby uspal Beneše, aby získal straně čas dobýt nutné posice v úřadech, na policii a v armádě. Josef Chmelař věří Masarykovi a Benešovi. Je přesvědčen, že slouží nejlépe jestliže nezapomíná, že národ není jen čtyřicet procent komunistických hlasů, které se staly pochybnými, nýbrž i šedesát procent ostatních. Věří, že nejbezpečnější cestou republiky zůstane cesta přátelství k západu stejně jako východu. Ministr Masaryk v radě prosadil jít do Paříže k jednání o Marshallově plánu. Klement Gottwald však míří do Moskvy. Byli pozváni generalissimem Stalinem. Ten je poučil, že Československo je sovětským spojencem, že musí následovat Molotova a Marshallův plán odmítnout. Začíná perioda zápasu mezi východem a západem. Mezi komunistickou ideologií a demokracií, mezi světem svobody a diktaturou. Josefovi Chmelařovi není vlastní nenávistný zápas jednotlivých tříd tak jak každému zastánci revoluce. Netvrdí, že komunisté budou smeteni. Nicméně ztratí, nebudou v žádném případě mít většinu. V průmyslových městech mají ještě posice. Venkov jim nedá hlasy jako činil v roce 1946. Věří, že budou menšinou, budou složkou národní fronty, a beze vší pochyby budou spolupracovat také po volbách. Vrátí se harmonická součinnost z let po válce. Věří že rozumní lidé mají převahu v našem dělnictvu a také u komunistů. Nedovede si představit, že k volbám vůbec nemusí dojít. Několik týdnů, a komunistické projevy, usnesení a noviny začaly dělit české lidi na dva tábory: na jedné straně komunisté přemítající o diktatuře proletariátu, oslnění slibujícím krásným slovem, na druhé ti, kdo se nechtějí vzdávat demokratických principů. A přišel den, kdy dvě směrnice se střetly, řešily. Žel neřešily rozumem. Po pražských ulicích táhly zástupy. Vedli je komunističtí vůdci velikými frázemi, stranickou vášní a touhou po moci, předstírali, že chtějí zabít reakci. Místo reakce zabíjeli demokracii a svobodu. Na Staroměstském náměstí, ústy Klementa Gottwalda proklamovaly jedinou pravdu a jedinou cestu, komunistickou, moskevskou. Český člověk a dělník byl frázemi, disciplinou a pokřikem zástupů, které právě nemyslely, umlčen. Josef Chmelař, tak jako mnozí, věřil že president nemůže nikdy podepsat návrh, který mu je diktován, nemůže nikdy sejít s cesty, kterou dosud šel, přeci konflikt s politickými stranami, které Gottwaldovi nevoní, musí byt řešen demokratickou metodou. Avšak Beneš podlehl. Komunisté strhli moc do vlastních rukou násilnými prostředky. Uskutečnili diktaturou proletariátu a předešli tím volbám s očekávaným výsledkem. Někteří kolegové z ministerstva spěchali, aby podepsali přihlášky členství do komunistické strany. Akční výbory, které byly ustaveny na všech místech, tedy i na ministerstvu, vylučovaly reakcionáře podle komunistického diktátu. Začínal hon na všechny, kdo nechtěli mašírovat podle diktátu, kdo si chtěli zachovat vlastní smýšlení, vlastní charakter. Josef Chmelař zůstával stranou a nešel s křičícími davy. Nezradil svůj původ, ani svou minulost. Nezapomněl na svůj proletářský, vždyť v dělnické straně nepůsobil s maskou na tváři bez přesvědčení a nadšení. Byl socialista skutečný a tím také zůstává. Nesouhlasil s tím, že by tento nový pořádek měl být zřízen na úkor svobody, že by měl znamenat diktaturu těch, kdo se hlásí k programu jedné z politických stran, že by měl znamenat potlačení těch, kdo mají odlišné mínění. Nesouhlasil s touto odrůdou sovětského fašismu. Chtěl socialismus z demokracie a v demokracii. Díval se hořce na zástupy, které vedle praporů nesly bejkovce, které provázeli ozbrojenci v uniformách a dělničtí muži ve zbraních, a kteří v očích a na rtech měli nenávist. Jako sociální demokrat zůstal ve službě i v prvních měsících po komunistickém převratu, po tzv. Vítězném únoru, i když ho ve funkci přednosty nahradil hned v březnu 1948 E. Klinger. Jako blesk z čistého nebe byl den 10.3.1948 kdy byl ministr zahraničních věcí Jan Masaryk nalezen mrtev na nádvoří Černínského paláce. Josef Chmelař, tak jako mnozí, mohl těžko uvěřit tomu že skokem z okna Masaryk spáchal sebevraždu. Vždyť nic tomu nenasvědčovalo, nebyly žádné takové náznaky když u něj v jeho bytě v Černínském paláci mu podával reference. Zřejmě už v březnu 1948, po tzv. Vítězném únoru, Josef Chmelař byl jako sociální demokrat postupně z vedoucího místa odstavován a byla mu doporučena studijní dovolená. Takovéto poměry na ministerstvu se staly pro něj nesnesitelnými a tak požádal o dovolenou. 9. června 1948 Ministerstvo zahraničních věcí vyhovuje Josefovi Chmelařovi a povoluje mu od 1. června 1948 jednoroční studijní placenou dovolenou. Josef Chmelař byl postupně zbavován všech funkcí a nahrazován ve všech svých pracovních aktivitách. 18. září 1948 byl Josef Chmelař zproštěn členství v kulturní komisi československo-polské. 12.6.1948 Ministerstvo zahraničních věcí tlumočí poděkování Ministerstva školství a osvěty Josefu Chmelařovi za činnost ve všech Smíšených kulturních komisích v rámci jednotlivých kulturních dohod. Výnosem Ministerstva zahraničních věcí z 6. prosince 1948 byl Josef Chmelař dnem 31. prosince 1948 dán na dovolenou s čekatelným. 16.12.1948 J.Ch. vrací svůj diplomatický pas č. 58/48 1948 odchází do penze s titulem vyslance na studijním stipendiu. Opouštěl své místo v úřadě. Zklamal prý ve chvíli kritické. Zůstal stát, když proletariát, se svým předvojem komunistickou stranou, vykročil kupředu. Uznali přes to, že měl zásluhy, že byl poctivý, že po léta konal zodpovědně svou úřednickou práci. Shledávali jen, že nemůže stoprocentně sloužit novému proletářskému režimu, když se zapomněl rychle přihlásit do strany, které jediné patří budoucnost? 20. prosince 1928 byl založen Československý ústav zahraniční jako neziskové občanské sdružení . O jeho založení se zasloužil T. G. Masaryk. Úkolem bylo starat se o zahraniční krajany. Josef Chmelař byl členem od jeho založení. Na začátku roku 1949 byl v tomto ústavu předsedou tiskové komise. Po únorovém převratu 1948, v té době byl Josef Chmelař dnem 31. prosince 1948 dán na dovolenou s čekatelným, se směřováním tohoto ústavu nebyl spokojen a na základě toho podal rezignaci. přepis: "Československému ústavu zahraničnímu (do rukou akčního výboru) V Československém zahraničním výboru konáno bylo v poslední době za účasti předsedy Akčního výboru několik porad, které se zabývaly tiskovými otázkami krajanské péče a věnovaly zejména pozornost Československému Světu, jeho vedení a rozšíření. Šlo tu vesměs o otázky, k jejichž sledování a řešení byla Akčním výborem určena tisková komise jíž stojím v čele a mezi jejímiž členy jsou i zástupci úřadů vedle redaktorů a spolupracovníků listu Ústavem vydávaného. Tato komise až dosud pravidelně fungovala, stanovila v rámci celkového pracovního plánu Ústavu své, akčním výborem schválené úkoly, jejichž plnění postupně kontrolovala a doplňovala. Komise se nikdy neuzavírala spolupráci těch členů Ústavu, kteří by o tiskové otázky kraj. péče měli zájem, což platí také o redakční radě Českoslov. světa, jejíž činnost vázla jen proto, že někteří členové její mezi nimi i zástupci úřední schůze její často pomíjeli. O své činnosti a o tiskových otázkách ve schůzích projednávaných zpravovala tisková komise akční výbor a zprávy její byly schvalovány bez námitek. Jestliže přes to vytváří se v rámci Ústavu a to za účasti předsedy Akčního výboru nový orgán, který se zabývá tiskovými otázkami Ústavu a hodlá kontrolovat a řídit Českoslov. svět po případě ostatní tiskové podniky Ústavu a jestliže dosavadní tisková komise je při poradách tohoto orgánu ignorována a o jeho jednáních a závěrech ponechána bez informací, pak nutno tento fakt přijímat jen jako výraz nedůvěry k činnosti dosavadní tiskové komise, k jejím členům a ke mně jako jejímu předsedovi. Soudím, že by bylo správné, aby k vyjádření takové nedůvěry a k uplatnění event. výtek dosavadní komisi a k vytvoření nového orgánu bylo použito fóra akčního výboru, jenž je dosud ústředním správním orgánem Ústavu. Byla-li k tomu zvolena cesta vytvoření druhé tiskové komise bez zřetele k akč. výboru ke komisi již existující, je to postup sice velmi nezvyklý, ale určil-li tuto cestu sám předseda Akčního výboru, mohu z toho vyvodit jen přirozený důsledek a resignovati na další vedení tiskové komise a vzdáti se i funkce v předsednictvu a akčním výboru Ústavu, kteráž funkce mě k vedení tiskové komise přivedla. Předkládaje tu resignaci, přeji další činnosti Ústavu, ve kterém jsem v úřední i neúřední vlastnosti působil od jeho založení, snaže se přispěti čsl. krajanské péči a sloužiti tím republice, plného úspěchu a jsem s kraj. pozdravem odb. přednosta na dovol. s ček." Po roce kdy byl dán na dovolenou "s čekatelným" zažádal do penze. Ministerstvo zahraničních věcí vyhovuje žádosti Josefa Chmelaře z 28. února 1950 a dnem 31. března 1950 ho dává na trvalý odpočinek. Teprve nyní, jak si léta sliboval, bude mít čas na literaturu na svoje psaní.
Za poskytnutí informací o životě Josefa Chmelaře děkujeme jeho vnukovi, Petru Robovi.