top of page

ČLÁNKY

ERBANOVI NÁM NAPSALI VZKAZ

Pocházím z Vysočiny a můj manžel z Jaroměře, náhoda tomu chtěla a tak dva odlišní lidé se potkali a zamilovali se. Skončila jsem tenkrát svá studia v Hradci Králové a chtěli jsme na zkušenou. Došli jsme do naší metropole, kde jsme poměrně spokojeně žili, profesně rostli a byli stále vytíženi a zaneprázdněni, jak to jen Praha může nabídnout. Pravidelně jsme se připojovali k davům Pražanů, kteří o víkendech, na svátky a prázdniny opouštěli své byty s touhou po troše přírody, klidu a čerstvého vzduchu. Manžel mne brával často do míst, kde studoval, trávil dětství. Zamilovali jsme si okolí Nového Města nad Metují. Cíleně jsme hledali, zda by zde bylo možné žít. Objevili jsme parcelu k prodeji ve Vrchovinách, líbila se nám, moc jsme o ni stáli. Tak moc, že jsme na ni nakonec čekali několik let. Časem se nám narodily dvě dcery, starší Kateřinka (v současné době jsou jí čtyři roky) a mladší Michalka (dva roky). Začali jsme přemýšlet jinak. Už jsme nežili sami za sebe, pomýšleli jsme na život našich dětí a Praha se nám nezdála nejvhodnějším kandidátem pro výchovu. Vysněnou parcelu jsme měli dlouho zamluvenou, ale ke koupi došlo, až když už jsme čekali druhou dceru. Téměř s narozením Michalky se začalo stavět. Trvalo to skoro dva roky a náš vysněný dům je součástí Vrchovin, nese číslo 171. Ještě je kolem spousta práce a dobří lidé tvrdí, že stále bude :). Ale konečně je tu základ pro rodinné hnízdo, na kterém můžeme trpělivě pracovat, stejně jako na výchově našich mláďat. Blízko u lesa se pasou srnky, na poli potkáte zajíce, v dálce nás pozorují naše velehory a z oken obýváku je vidět západ slunce. Je tu zvláštní klid, takový, že si na něj musíte chvíli zvyknout. Děti se adaptují rychle, příroda je jim blízká a zároveň vzácná, umožňuje jim volnost, jakou zatím nepoznaly. Věřím, že tu budou šťastné a my s nimi. 

bottom of page