top of page

HISTORIE

STRUČNÁ HISTORIE VRCHOVIN 

Jak ji v 70. letech 20. století zaznamenal vrchovinský kronikář Dr. Ing. Jaroslav Morávek: „Přesný letopočet vzniku Vrchovin jako osady a později obce nelze bezpečně zjistit. Z tržní obce Provodova vedla odbočka do Krčína přes dnešní katastry obcí Šonova a Vrchovin tato oblast byla zalidňována. Za kolonizace zvláště ve 13. století. V té době byla pravděpodobně založena obec Vrchoviny. První písemnou zmínku o Vrchovinách najdeme v archivu Zemského muzea v Praze z roku 1484, kdyby byla ves Vrchovin zapsána v zemských deskách s tím, že patří ke Krčínu. V týchž deskách jsou Vrchoviny uvedeny k roku 1527, kdy už patřily k Novému Městu nad Metují.

Jaký je původ názvu Vrchovin? Uváděny jsou tři možnosti. První uvádí, že vody z četných pramenů z úpatí hor Unčovských (Hunčovských) tj. lesů k Brance se táhnou, ke Kamennému háji tekly a tu „vrchoviště“ tvořily.

Druhá fáma uvádí, že obec dostala jméno od vrchů vinných, na kterých se před mnoha lety pěstovalo víno.

Třetí a snad nejpravděpodobnější název je, že obec dostala jméno od vrchů, které se rozkládají nad obcí tvoříce tzv. „vrchovinu“. Původ tohoto názvu je pravděpodobný už proto, že víc obcí v Čechách získalo takto své jméno.

Většina obyvatel se zabývala zemědělstvím. Proslulé bylo zejména sadařství. V minulých staletích patřily Vrchoviny k třešňovým velmocem. Pěstovalo se tu dvacet pět druhů třešní. Hanlivá přezdívka „peckaři“ platila nejen pro novoměstské, ale také vrchovinské.“

V roce 1668 měly Vrchoviny 30 čísel, z toho 16 selských usedlostí. V roce 1696 bylo napočítano 241 obyvatel. V roce 1850 měla obec 94 usedlostí s 557 obyvateli. V roce 1796 bylo povoleno zřídit ve Vrchovinách školu. Do té doby chodili vrchovinské děti do Krčína.

Vrchoviny mívaly dva pány. Jedna část obce patřila Krčínu a potom Janu Černčiskému z Kácova, druhá i s krčmou patřila k městskému statku. Tu přikoupil v roce 1528 od rytíře Sendražského ze Sendražic Vojtěch z Pernštejna. Lesy ve stráních nad Metují využívala obec spolu s Přibyslaví.

Pověst vypráví, že tyto lesy patřili rytíři Ratajskému, který měl pod Sendraží dřevěný zámek. Místu se dodnes říká „na zámkách“. Místo výše nad zámkem se nazývá „hláska“ nebo „strážnice“.

Rytíř měl dvě dcery, z nichž jedna se jmenovala Gertruda a druhá Eliška (viz Gertrudin vír). Ta prý jednou v metujských lesích zabloudila (tomu lze dnes těžko uvěřit), vrchovinští dřevaři ji cestu ukázali a za svůj ušlechtilý čin dostali ony lesy.

Stalo se kolem roku 1360, avšak roku 1400 už Sendraž, Mezilesí, část Přibyslavi a Vrchoviny patřili ke Krčínu.

z knihy Bohumila Dvořáčka: Pohledy do minulostí Nového Města nad Metují

VZPOMÍNKY VÁCLAVA HYLENY NA VRCHOVINY 

Před více jak šedesáti lety jsem se narodil v nejhornějším stavení (čp. 97). První moje kusé vzpomínky jsou na konec války, kdy byly shromážděny davy zajatců "Na Drahách" kolem transformátoru (jak naši předci dbali na to aby i takové obyčejné technické zařízení bylo v hezké stavbě!). Zajatci prý potom pochodovali směr Náchod, kdo nestačil byl zastřelen. Mnoho je jich prý zakopáno tam co začíná les vlevo od silnice. Také prý sebrali pana Máslo s jeho krásnými koňmi, ale jemu se podařilo někde v Polsku utéci.
Od malička jsem měl velkou radost, když se mi podařila nějaká užitečná práce. To mně zůstalo na celý život, takže si své vytrpěla i moje rodina. Pamatuji se jak mě dědeček vzal jednou v neděli odpoledne do hospody a tam se chlubil přátelům, že jsem s koňmi vyvozil všechen hnůj i když nechodím ještě do školy. Práce s koňmi byla moje nejoblíbenější. Až do doby, kdy jsem dostal umístěnku na Šumavu jsem každou volnou chvíli pracoval ať už v našem hospodářství nebo později v družstvu (od r.
 1957). Založení družstva prý nebylo jednoduché. Agitátoři odcházeli vždy s nepořízenou. Až když hrozil několika lidem kriminál sešli se všichni (mimo pana Neffa) a dohodli se, že družstvo založí. Byl to v té době nebývalý projev solidarity. Většinu národa se tenkrát již podařilo komunistům rozeštvat. Hodně jsem odpracoval na stavbě kravína většinou jako pomocník Váši Bednáře při šalování, stavění lešení apod.  Ves bývala krásně upravená s čilým společenským životem. Na masopustní úterý chodily maškary s dechovkou od domu k domu, každému zahráli a dostali za to něco do nůše. Před poutí upravovali všichni domy i okolí.
Obecní plochy udržoval "obecní policajt" pan Hronovský, který měl také za úkol informovat veřejnost. Chodil po vsi a na každé křižovatce se zastavil, bubnoval a když se kolem shromáždilo dost lidí začal vyvolávat: "Rada místního národního výboru na vědomost dává...
".Když nešťastnou náhodou zemřel říkalo se, že byl pochován i s bubnem a ve vsi byl zaveden rozhlas. Prohlédl jsem si loni o pouti ves dům od domu a byl jsem velice smutný jak jsou staré domy zanedbané s výjimkou "u starostů" (čp. 24). Ani památky po nějaké oslavě. Za mého mládí se slavila pouť dva dny - v neděli a pondělí. Tancovačka v pondělí byla s dámskou volenkou. V pondělí dopoledne se sešla většina obyvatel před hospodou, kde vyhrávala dechovka. S dechovkou se potom pochodovalo do kostelíka v Krčíně. Odpoledne se obyčejně hrál fotbalový zápas starých proti mladým. Podobně se slavilo dva dny i posvícení. Organizátoři většiny akcí byli a jak vidím jsou i dnes hasiči. Sláva jim!
Také Kampelička sloužila občanům a to nejen jako spořitelna, ale i jako půjčovna mnohých specielních strojů (cepová mlátička,traktor,samovazy..
.). Paradoxem bylo, že když v pokrokovém Provodově založili JZD, byly stroje zabrány pro toto družstvo i když se jednalo též o kolektivní majetek.
Společnost, která přežila do dneška je Společný les Peklo. Pan Králíček chodil kolem nás pracovat do Pekla s pilou přes rameno a když mě viděl říkával:
 "Václave, Václave svátek se nám blíží". Králičkův smrk v Pekle ještě připomíná tyto časy. Tatínek měl několik let v této společnosti funkce a tak jsem dostával za úkol obcházet podílníky s oběžníky, které je informovali o valných hromadách a potřebách práce v lese. Tak jsem poznal mnoho dobrých lidí ve vsi, jen pan Žďárek nerad přijímal pokyny cizích.
Ve vsi byly snad čtyři hospody. Tři z nich jsem znal. U Urlichů vedl pan děkan Štěpánek pro nás duchovní cvičení. I do hospody u Balcarů jsem chodil pro pivo. Pan Balcar měl také čerpací stanice na prodej benzinů a nafty. Sám jezdil nákladním autem na dřevoplyn. Měl v dílně stroj, který vyráběl ze dřeva krásné kostky pro kotel auta. Všechny kulturní a společenské akce se však odehrávaly u Škaldů, kde byl a doufám ještě je nádherný sál s jevištěm a bustami ve výklencích. Občas tady hráli místní ochotníci divadlo (Podskalák, Manon Leskaut
...). Vystupovali zde i hosté např. Slovácký soubor s programem Pěsničky u žůdra. Spousta nádherných akcí probíhala také v přírodním divadle při cestě na Přibyslav. Byla to jednak představení místních ochotníků (Zapadlí vlastenci...), jednak tancovačky se známými kapelami jako Karla Polaty ze Sušice nebo Kmochovy z Kolína. Když jsem chtěl letos ukázat toto krásné zákoutí manželce ozývala se odsud střelba. Jak smutné a charakteristické pro tuto dobu.
Také funus byl událostí, která se dotkla většiny obyvatel. Za družstva se v době funusu nepracovalo. Rakev se vezla za doprovodu dechovky v nádherném proskleném voze vyzdobeném stříbrnými anděly taženém dvěma černými koňmi v parádních postrojích a s černými třapci mezi ušima. Kočíroval již zmíněný pan Máslo. Tatínek měl také povoleno provozovat povoznictví a tak obdělával pole mnoha drobným hospodářům (Knittlům, Ducháčům...) a také vozil poutníky, kteří nemohli jít pěšky na žebřiňáku ozdobeném břízkami z Města do Rokole, podobně jako pan Máslo. Cestou do Rokole předříkával písně pan Zelený, takže Vrchováci měli na zdárném průběhu poutí velký podíl. Z Rokole zpět už se šlo za zvuku rázných pochodů dechovky.
Do dvoutřídní školy jsem začal chodit 1.9.1948. Byli jsme v ročníku jen čtyři- já, Joska Hanušů z Přibyslavi, Vašek Šnajdr a Eva Trunečková. Poslední dva se časem odstěhovali a tak jsme zůstali jen dva a proto jsme museli už do páté třídy chodit do Města. Joska šel do béčka já do áčka. Protože jsem byl jediný venkovan, musel jsem zpočátku vyslechnout dost urážek (smrdí hnojem apod.), ale vybojoval jsem si slušné postavení i když mě to stálo dvojku z mravů. Také mně pomohla moje znalost různých prací, takže jsem při ručních pracích učil ostatní plést košíky, pomlázky atp. V té době přišla "nová měna" a my jsme měli po dlouhých letech možnost koupit si např. cukr a máslo. Paní učitelka Černíková byla tak ohleduplná, že mě ještě v průběhu vyučování poslala na nákup. Do té doby platily potravinové lístky, na které jsme jako samozásobitelé neměli nárok. Sladili jsme syrobem z cukrovky a chleba s máslem je pro mne dodnes největší pochoutkou.
Rod Hylenů žije ve Vrchovinách od třicetileté války t.j. přibližně 350
 let. Hylenové jsou dnes rozptýleni po celých Čechách, je jich přibližně devadesát a všichni mají kořeny ve Vrchovinách. Ještě za mého mládí se Hylenové rozeznávali podle přezdívky: Bednářovi (čp. 3), Starostovi (čp. 24), Podlipecky (čp. 37) a Záhumensky (čp. 97). Ve vsi se opakovala i jiná jména např. Rydlo a tak místním rozhlasem rozdělovali práci po založení družstva tak, že hlásili, které číslo popisné má jít kam pracovat. Cizí lidé z toho měli dojem, že jde o nějaký lágr.
Co se týče historie obce přikláním se k názoru, že obec dostala jméno od vrchů vinných, protože zvláště horní konec je na svahu a na podloží z opuky což je pro pěstování vína příhodné. S názvem Vrchoviny jsem se nikde jinde nesetkal. Existuje jen obec Vrchovina a mnohé pahorkatiny, které mají v názvu vrchovina.

Český Krumlov 10.prosince 2003

Z emailu Václava Hyleny z Domoradic u Českého Krumlova, drobně upraveno

BYLO JÍ TEPRVE TŘINÁCT

V rádiu zapípal signál. Osmnáct hodin. Paní Suchánková neklidně vyhlédla z okna: Copak to, že Evička ještě nejde? Jako kdekdo z Vrchovin i Eva odešla odpoledne na nedělní dětskou slavnost. Maminka jí dala pětikorunu a dívala se za holčičkou, jak ve skládané sukénce, takových těch moderních dřeváčcích a ve žlutém svetříku odběhla. Jediná dcera Suchánkových. Jejich největší radost. A teď se nevracela... ona, vrozená dochvilnost.

Všichni už byli zpátky, slavnost v nedalekém lomu, kde měli i divadlo v přírodě, přece před hodnou chvílí skončila. A třináctiletá Eva nikde. Nebylo jí podobné, že by se někde zapovídala, věděla přece, že doma čekají, za chvíli bude večeře, a takovému dítěti na čerstvém vzduchu vytráví. Navíc Evička neměla žádné důvěrné kamarádky, s nimiž by se někde zdržela. Stačila si sama, spíš trochu uzavřená, zamlklá, dá se říci samotářská – ale žádné problémy s ní nebyly, kdepak, to ne.

Rodiče teď už opravdu zneklidněli. Šli se vyptávat ostatních dětí. Ne, ke konci slavnosti tam Eva nebyla, jen nějak uprostřed odpoledne ji zahlédly nad lomem.

Rafije, na hodinách se neúprosně pohybovaly. Blížil se soumrak. Do srdce matky se vkradl strach a zahryzla zlá předtucha.

Pan Suchánek s jedním sousedem se vydali ke starému lomu, co když se tam udělalo Evě špatně, třeba si podvrtla nohu nebo tak něco.

Za necelou půlhodinu se vrátili, v očích tíseň a otazníky. Teď už šlo do tuhého. Paní Suchánková běží za sousedkou, která právě odjíždí do Nového Města. Prosím vás, řekněte to tam na esenbé, ať něco udělají.

Na Vrchoviny padl soumrak. Odkudsi zahoukal sýček. Před domkem Suchánkových zastavuje žlutý vůz s modrým majáčkem. A hned se rozjíždí pátrací akce. Místní rozhlas vyzývá občany, aby se k ní připojili. Dva tucty lidí se vydávají k lomu, prohledávají křížem krážem okolí, mdlé světlo baterek krouží po loukách, po polích, po křovinách, kolem osamělých stromů.

Všechno marné. Po holčičce ani vidu, ani slechu. Nikdo má potuchy, co se mohlo stát. Zbývají jen dohady. Před půlnocí končí hledání nezdarem, nanovo začne až s rozbřeskem.

Světla ve staveních Vrchovin na Náchodsku zvolna pohasínají, jen u Suchánků planou dál do noci.

Konečně.

Nad Orlickými horami se rodí nový den. Pátrací akce opět začíná. Veřejná bezpečnost poslala další posily, přijeli i vojáci a účastní se všichni dospělí z Vrchovin, všichni, kteří nemuseli do práce.

Lom je vzdálený od obce sotva půl kilometru a od něho začíná hledání ve spirále stále dál a dál po polích a travnatých úhorech, mezi stromovím a hustými křovinami. Někteří se dostanou až k lesu směrem na Přibyslav. Prohledávají i meliorační rýhy nahoře nad obcí blízko silnice k Novému Městu.

Tím směrem také vede nepoužívaná polní cesta, která na dohled míjí lom, ještě před dvanácti hodinami středisko dětského veselí a dobré nálady v té poslední květnové neděli sedmdesát sedm.

A tady, v jetelovině, pár kroků od zarostlé staré cesty ji našli. Dívenka leží zády k jasnící se obloze, plavovlasou hlavičku obličejem zabořenou do trávy, levá strana světle žlutého svetříku je zbrocena krví. Na okraji cesty jsou její dřeváčky. Orosená tráva kolem je dosud slehlá.

Vražda. Vražda třináctiletého dítěte, pohřešované Evy.

Hrůza padne na dědinu.

Za chvíli vyjíždějí z Hradce Králové specialisté, mezi nimi i major Jiří Černý z východočeské kriminální služby. At´ nám o tom řekne všechno sám.

Právě vycházelo slunce, slibovalo opět hezký den, ale tady kolem staré cesty bylo najednou mrazivo a teskno.

Snad by mi za ta léta služby mělo otrnout. Ale co naplat, já to vždycky tak silně prožívám – když jde totiž o starého člověka nebo o děcko.

Jenže smutek teď nepomůže. Musíme stůj co stůj najít vraha. Zabil jednou, může zabít zase.

Pátrání nám usnadňuje to, že nikdo z občanů místo nenarušil. Fotograf je zakrátko hotov. Dáváme se rychle do práce.

Zajišťujeme dřeváčky pro případné otisky, decimetr decimetru prohledáváme okolí. V trávě takové dva kroky od nehybného tělíčka nacházíme pětikorunu; je to nepochybně ta, kterou paní Suchánková dala Evě na limonádu. Šetrná dívenka z ní nic neutratila – ale co z toho, peníze už mamce vrátit nemůže...

Na staré cestě zůstaly dvoje šlépěje, setkávají se tady. Ty, které míří odshora dolů k obci, zanechaly zřejmě Eviny dřeváčky. Druhé, vedoucí opačným směrem – mužské boty. Je pravděpodobné, že je měl na nohou vrah. Jejich otisky samozřejmě konzervujeme. Ale najít člověka, jemuž patří!

A teď ještě, co říká lékař: Děvčátko bylo pohlavně zneužito a pak bodnuto nožem přímo do srdce. Vrah usmrtil dítě někdy odpoledne nebo navečer.

Tohle souhlasí i s naším zjištěním. Nedaleko jsme totiž objevili urvaný trs trávy, potřísněný krví. Pachatel do něj zřejmě otřel čepel nože, ta stopa nám dává představu o její šíři.

K napadení školačky došlo přímo tady, všechno tomu nasvědčuje. Muselo se to stát někdy odpoledne, v době, kdy se v nedalekém lomu veselila drobotina a dospělí s úsměvem přihlíželi. Byl takový krásný den – doléhaly sem rozjařené výkřiky dětí, do vsi bylo pět šest minut... jak by mohla Evička tušit, co ji tady potká?

Ted' tu však spočívala v trávě, dosud zkropené kapičkami rosy.

Nasadili jsme našeho psa. Od vraždy už uplynulo nejméně dvanáct hodin, ale vyznamenal se a měl by za to být veřejně pochválen. Díky tomu, že nezapršelo, chytil stopu a bezpečně, bez zaváhání nás vedl ke vsi. Skončil mezi prvními domky na severní straně a pyšně pohlédl na svého pána.

Děláme si teď časový snímek pohybu nebohé dívky. Časně odpoledne jezdila na kole, vrátila se asi ve tři domů a přestrojila se, že taky půjde na dětskou slavnost.

Ale přímo mezi dětmi nebyla. Máme však svědky, kteří ji zahlédli o půl čtvrté stát nad lomem – směrem k místu, kde pak našla smrt. To bylo tedy naposled, kdy ji kdo viděl živou.

Zřejmě pak odešla k té staré polní cestě – ale proč? Proč, když si tím cestu jen prodlužovala? Uviděla tam známého, který na ni třeba kývl či zavolal? Nebo la s někým sraz? Či se jen tak oklikou vracela domů?

Eva byla k cizím lidem nedůvěřivá. S neznámým by nešla. Musel to být někdo, koho dobře znala, komu důvěřovala, asi někdo z Vrchovin.

To byla ovšem jenom naše úvaha, nemohli jsme vyloučit ani někoho přespolního, na dětské odpoledne přišli okolních obcí. Proto jsme se rozhodli rekonstruovat hyb všech, kteří byli na té odpolední slavnosti. Časově nám šlo o dobu po půl čtvrté, kdy Evičku viděli nad tím lomem.

Nebylo to tak snadné, ale nakonec se to přece jen podařilo. Nikdo z té slavnosti v lomu neodcházel sám, většinou po skupinách či ve dvojicích se vraceli do vsi nebo odjížděli do okolních obcí.

Jenom jeden člověk nám nešel do počtu: Dvaasedmdesátiletý zemědělec Václav Beneš z Vrchovin, nyní už osmý rok v důchodu, ale zdravý a ještě statný muž. Je bezdětný a bydlí v domku pouze s manželkou.

Beneš nám říká, že nečekal až do konce, ze slavnosti odešel dřív. Ale – nikdo ho neviděl. A pak jsou tu ještě dvě pozoruhodnosti: Ten člověk malou Evu znal, občas spolu hovořili, jemu jistě věřila. A za třetí – bydlí na severním okraji Vrchovin, pes nás dovedl bezmála k jeho domu.

Tohle už vypadá zajímavě, ale do jistoty mnoho chybí. Žádáme Beneše, aby si vzal na sebe tytéž šaty a boty, jako měl v neděli. No, a už jsme o pěkný krok dál: Jeho boty zanechaly otisky u místa činu, markanty podrážek

O tom svědčí neomylně. Jinak řečeno – on je ten muž, který se na opuštěné cestě potkal s Evou.

Beneš to přiznává, ale současně vysvětluje.

Ano, v neděli se chvíli díval na slavnost v lomu, ale no to omrzelo a šel se radši projít. Měl namířeno uk lesu, trochu tam na sluníčku klímal, no a pak šel domů.

Když se dozvěděl, že Evičku našli a v jakém stavu, rozhodl se neříct, že v neděli po té cestě šel, mohlo by na něho padnout podezření. Kdepak, ani ji nezahlédl. Všechno nám vypráví klidně, s podrobnostmi, i kde na okraji lesa málem usnul, jak už slunce pomalu zapadalo, no a pak se vracel domů.

Skutečně v ten podvečer přišel docela klidný, navečeřel se jako jindy, šel si lehnout a brzy usnul. Tohle potvrzuje paní Benešová.

Došla však zpráva z laboratoře. Na kolenou kalhot objevili stopy po trávě a také nepatrné zbytky zaprané krve – stejné skupiny, jakou měla usmrcená holčička. Teď už je Beneš neklidný, začíná kličkovat, zaplétá se, a pak přece jen kapituluje.

Ano, potkal Evu tam na cestě, sedli si spolu do trávy, po pár slovech ji začal obtěžovat a pak děvčátko přinutil, aby mu bylo po vůli. Z plačící Evičky vyhrklo, že to řekne mamince. A tak sáhl po noži a bez rozmýšlení bodl nic netušící dítě přímo do srdce.

Několikrát ještě pozměnil výpověď v podrobnostech, ale samotný čin už popřít nemohl.

Soud mu vyměřil patnáct let, měl by se tedy vrátit z vězení v sedmaosmdesáti…

 

z knihy Hodina ošklivé smrti, I. M. Jedlička, 1981  

JAK VRCHOVINŠTÍ K VODOVODU PŘIŠLI

Díváme-li se po obci Vrchoviny nahoru, můžeme tuto rozdělit na dvě části, a to pravou a levou. Levá strana, počínaje stavením Václava Králíčka č.39 až po stavení u kříže u Šrámků č.50 měla vždycky dostatek vody, která se vyskytovala většinou mělko pod povrchem, takže se mohla skoro ve všech staveních konví ve studánkách nabírat. Toto přírodní bohatství scházelo však straně druhé, která počínaje stavením Václava Kačera č.38 kolem celé pravé strany až po stavení Václava Housera č.23 a pak ještě i celá hořejší část obce trpěla téměř každoročně nedostatkem vody. Sice na této pravé straně měl skoro každý u stavení primitivní mělkou studánku, odkud se brala voda k napájení dobytka, na jídlo a pití se však voda musela donášet ze studánek na levé straně.

Roku 1907 dožadovali se někteří občané na obci o postavení pump do studánky u kovárny a do studně při novém mostě na hořejší části obce, přes potok toho roku postaveném. Ve schůzi obecního zastupitelstva, kdy se jednalo o postavení těchto pump, podal radní Josef Špriňar č.20 návrh, aby se projednalo zřízení obecního vodovodu. V této schůzi bylo poprvé vysloveno slovo vodovod, ve Vrchovinách až dosud slovo skoro neznámé. Zdrojem vody pro tento navrhovaný vodovod byla zamýšlena studánka řečená „Svojan“, kterou vykopal roku 1857 zdejší občan Václav Chmelař.

Firma Ant. Kunz vyslala do obce svého inženýra, ale když náklad na tento projekt byl vypočítán na 80 tisíc korun z projektu sešlo, protože každého tento vysoký obnos na tehdejší dobu značný, nemile překvapil, a další jednání o obecním vodovodu usnulo. Obec pořídila ke studánce „Svojan“ pumpu na popud obyvatel Vrchovin. V červnu roku 1909 došlo k rozšíření „Svojana“. Ve skále byl vylámán prostor, který pojme 640 hl. vody, nad terénem byl obezděn a vrch byl zaklenut.

Na podzim roku 1908 věc s vodovodem sice usnula, ale neúnavný kmotr Kejdana ji časně z jara roku 1912 opět probudil k životu. Chodil od stavení k stavení a všude svou výmluvností získával příznivce. Podmínky na stavbu vodovodu na dolejší část obce byly proti létům minulým příznivější a sice: zájemců o vodovod bylo již 15, za druhé: „Svojan“ byl již upraven jako hotový vodojem a za třetí, hlavní materiál, tj. roury, byly toho roku o mnoho levnější. Proto si zájemci o vodovod podali k obci žádost o povolení stavby vodovodu a dovolení kopati příkopy pro potrubí po obci, či bráti vodu ze „Svojana“. Na to bylo usneseno stavbu vodovodu povolit za určitých podmínek. A tak si občané Vrchovin mohli založit vodovodní družstvo.

Toho roku záhy z jara stavěla firma Josef Schroll Nový Bydžov vodovod v Novém Městě nad Metují do nové čtvrti Čelakovského směrem k nádraží. Při jedné cestě do Nového Města pán Josef Černý promluvil s montérem, který vodovod právě instalovala, ten se ochotně v neděli ve Vrchovinách zastavil a vše obyvatelům vysvětlil. Mezi tím docházely nabídky firem na stavbu vodovodu, ale přeci jen nabídka firmy Josef Schroll byla nakonec nejvýhodnější a bylo dostatek dobrých referencí na tuto firmu, rozhodly se vrchovinští stavbu zadati právě jim.

Velkou starostí celého podniku bylo vést vodovodní potrubí pod tělesem dráhy, a to pod mostem u Adámkových. Získat se muselo povolení od společnosti státních drah ve Vídni, kdy se bude vést potrubí přes jejich pozemek. Zvěděli jsme náhodou, že místní pan učitel Jan Balcar, zeť společníka Jana Hlávky, má známost s panem inženýrem Winternitzem, úředníkem při odboru udržování drah v Novém Městě nad Metují, kterého jsme požádali o pomoc. Normální cestou bychom povolení dostali do dvou roků, což bylo nad naše plány. Pán inženýr nám poradil, že to vezmeme ve zkráceném řízení, abychom nemuseli tak dlouho čekati. Zkrátit čekání na povolení jsme chtěli urychliti, a tak jsme si sjednali pachtýře na výkopové práce pro budoucí vodovod, kdy byla stanovena odměna 60 haléřů za jeden běžný metr a hloubce 120 cm. Začátkem května k nám přijel pan inženýr Josef Chalupa, úředník firmy Josef Schroll, aby vyměřil a vykolíčkoval směr příštího vodovodu. Jakmile bylo vykolíčkováno, tak hoši začali zrovna kopat. Po týdnu došel od Schrolla plánek na vodovod, v kterém byly již přesně vyznačeny všechny hloubky příkopů a odboček a podrobné míry.

V neděli dne 2. června pozdě na večer doručil pan Václav Pavlát z Krčína, podúředník v odboru pro udržování dráhy v Novém Městě nad Metují povolení ku stavbě vodovodu od c. k. ředitelství státních drah ve Vídni. Povolení od drah, o které nám nejvíce šlo, jsme měli tedy již pevně v rukou i s opisem podmínek, které byly napsány česky i německy. Projekt zaslali z nádraží v několika dnech.

Na roury se muselo ještě asi deset dní čekat, a to byla tenkrát pro vrchovinské tuze dlouhá doba, jelikož by již každý nejraději viděl vodu téci. Příkopy byly již po většině vykopány, ale místo rour se zatím v nich váleli malé děti, housata a u Sedláčků č. 100 i kráva, kterou jsme pak spojenými silami vytáhli. Když některé hospodyni scházela na večer housata, kuřata nebo i dítko milé, byla si jista, že to vše v příkopě najde. Nejen němá tvář, ale i jeden člen kopací party nalezl v příkopě jednou též svůj útulek. Když totiž kopali od kovárny nahoru, šlo jim to na rozdíl od ostatního kopání dost spoře, neboť tam přišli již na skálu. Kdo se na ně přišel toho dne podívat, musel jim každý dát na „tuplák“, ani pana řídícího Pižla nevyjímaje, aby prý jim to lépe šlo od ruky. Když těch „tupláku“ bylo již přes dvacet, pak jim to již vůbec nešlo a Honzík při kopání spadl po hlavě do příkopu a opičku tam přespal.

Jakmile přišla z nádraží v Novém Městě zpráva na dlouho očekávané roury, hned byly na třech povozech dovezeny, a ještě téhož dne se požádalo telefonicky firmu o montéra. Hned druhého dne přijel montér Josef Štípek, dobrý to tovaryš svého řemesla, ale mistr humoru a vtipů, který dokázal děvčata zdejší rozveselit a žádného nezarmoutit. Občanem zdejším byl celých šest neděl.

Když byla překopána silnice kolem Trunečkových č. 84, zřídili se přes příkopy dřevěné provisorní mostky, tehdy svému účelu plně vyhovující, jelikož tenkráte nákladní auta ještě nejezdila. Stanovili se dvoučlenné noční hlídky ze společníků a příjezdy se v noci opatřili světly. Občas se také chodívalo na inspekci, jestli strážci řádně konají svou službu. Že se to při tom neobešlo bez legrací a veselých příhod je jisto. Tak když měl hlídku Václav Hylena č.37 a František Sedláček č.100, kolem jedenácté hodiny večerní při inspekci vytáhli prázdný vůz k Houserovým a úprkem s ním hnali z kopce dolů. Někdo křičel do hostince, kdež naši strážníci místo aby hlídali příjezd, vesele se bavili: „Někomu se splašili koně!“ a to stálo za podívanou, jak hlídka vylítla zčerstva z hostince.

Montérovi ku pomoci byl sjednán zdejší strážník Jan Macháň, který byl montérovou pravou rukou. Když nevěděl montér, kde by dostali kus uzeného nebo něco dobrého na zub, tak to věděl jistě jeho pomocník. Macháňka pak ovšem musela za něho zastávat službu policajta. Senzací ve vsi vzbudilo, když se hoši hned druhý den rozložili u kovárny se svým „verštatem“, začaly nosit roury, topit pod kotlem a tavit olovo a rozehřívat asfalt.

Na papíře vše vypadalo snadno, ale dostat se do „Svojana“ nebylo vůbec tak lehké a nikomu se do toho nechtělo. Na prosekání otvoru skrz skálu do „Svojana“ se sjednal na tuto práci Josef Chmelař. Když tento měl as po dvoudenním namáhání toho dost, přišel mu na pomoc Václav Souček a toho pak ještě vystřídal Josef Adámek, která se přece jen do „Svojana“dostal. Na to bylo přikročeno k vyčištění „Svojana“ Nejdříve byla voda vyčerpána, a to trvalo celý den. Teprve večer dostalo se k samotnému čištění při záři lojových svíček, jelikož tenkráte elektřina ještě nesvítila. Ti choulostivější společníci, kteří se k čištění tuze netlačili, museli se vykoupiti nějakým tím pivečkem, které v tupláčku po provázku dolů k povzbuzení pracovních výkonností posílali. Kbelíky se plnily bahnem, které se nahoru vytahovalo provazem.

Osmnáctý červenec L.P. 1912 budiž navždy zapsán zlatým písmem v dějinách Vrchovin. Toho dne se u Kejdanu dodělala poslední instalace. Slavnostně došlo k předání klíče ku otevření uzávěrky u „Svojana“ a v pěti minutách na to voda již proudila z hořejšího konce na dolejší. S velkým „HURÁ“ byla první voda v každém stavení uvítána.

Do té doby, kdy se voda musela nosit, vodou se šetřilo a podlaha se myla jen jednou za týden, ale potom se leckde myla častěji, než se hospodyňky naučily s vodou šetřit. Stávalo se také, a to většinou u ženských, že při napuštění vody otevřely si příliš výtokový ventil. Když pak chtěly vodu zarazit a tato jim hned nepřestala téct, ve zmatku točily zase zpátky a pak zase doprava i doleva a než se dovolaly pomoci, tak kuchyň byla již částečně pod vodou, prostě ta ženská je jen taková motyka hloupá. Také se stávalo, že postavily pod vodovod konev, pustily vodu a někam si odskočily, trochu se pozapomněly, někdy i déle a než se vrátily, byla v chalupě potopa. Než zařízení zdomácnělo, bylo každému potěšením vodu napouštět a kde měli ve stavení více dětí, nemohli se tyto v tuto funkci nikdy dohodnout a nejraději by byli pouštěli vodu celý den.

Na druhý den, totiž 19. července roku 1912 se pozval fotograf pan Plíhal z Nového Města nad Metují, který za stodolou Josefa Černého zdařile vyfotografoval vodovodnický spolek, aby zbyla nějaká trvalá upomínka na tuto památnou chvíli v dějinách Vrchovin. K fotografování byl přizván též pan inženýr Chalupa, montér Štípka a jeho pomocník Jan Macháně. Ze společníků se dostavili všichni, až na Václava Hylenu č.37, který neměl tolik času a poslal za sebe svého synáčka Venouška. Každý společník si pak objednal jednu velkou a několik pohlednicových fotografií na upomínku památné chvíle vodovodního spolku.

Celkový náklad na vybudování vodovodu s instalací 17 ti přípojek činil 6653.77 Korun. Připomenouti nutno, že se celý tento projekt postavil za peníze společníků, aniž by se někdo dožadoval nějaké subvence z prostředků veřejných.

Za několik let poté překvapila svět světová válka a tu teprve ženské poznaly dobrodiní vodovodu, jelikož přes polovinu členů vodovodního spolku bylo na vojně. Při stavbě vodovodu leckterá ženština bránila výstavbě, jelikož se bála zadlužení. Světová válka také udělala mezeru v řadě společníků vodovodu, kdy ještě poměrně mladý společník Jan Šrámek č.93 se z vojny nevrátil. Byl zasažen nepřátelskou kulí v Haliči u Sokalu. A to je konec povídání o tom, jak vrchovinští k vodovodu přišli.
 

Text z kroniky Josefa Černého z roku 1937 zpracoval a fotografie poskytl pan Jiří Novotný. Děkujeme.

Ukončení prací na vodovodu ve Vrchovinách
Ukončení prací na vodovodu ve Vrchovinách

SPOR O CESTU DO LESA PEKLO

Když p. Václav Tošovský čp. 37 z Přibyslavi odvážel na jaře roku 1930 dříví z Hrozenice po cestě č. kat. 357 obce Přibyslav, dali majitelé cesty František a Julie Novákovi z Přibyslavi čp. 10, prostřednictvím Dr. Rudolfa Steinera, advokáta v Novém Městě nad Metují, zákaz o užívání této cesty. Ježto odvoz z Hrozenice nebyl jinudy možný, podal v četně navštívené schůzi podílníků z Vrchovin o této věci obsáhlý výklad správce lesa p. Josef Králíček v tom smyslu, že cesta z Hrozenice vedla odpradávna po cestě č. akt. 357 a tím služebnost jízdy je nabyta.
Nabízenou dohodu ze strany podílníků p. František Novák nepřijal a když cesty muselo býti dále používáno, byla podána žaloba na p. Václava Trunečka, rolníka z Vrchovin čp. 84, pro neoprávněné užívání cesty.
První soud, konaný dne 2.5. roku 1930 v Novém Městě nad Metují, proti pp. Zelenému a Tošovskému z Přibyslavi, kteří cestu dříve používali skončil pro prvního příznivě, pro druhého nezdarem.
Dne 25.5. roku 1930 došlo k soudu mezi žalujícím p. Františkem Novákem a p. Václavem Trunečkem z Vrchovin, který byl zastoupený Dr. Josefem Čížkem z Náchoda. Smír nebyl možný vzhledem k neústupnosti p. F
rantiška Nováka a bylo jmenováno mnoho nových svědků.
Dne 2.6. roku 1930 bylo zahájeno soudné líčení, kde došlo ke smíru. Žalující František Novák rozhodl se odprodati as 10 m² pro sjížďku, m² po 3 Kč. Protože ke konečnému projednání nedošlo, usneseno ve schůzi podílníků dne 9.záží roku 1930 potřebný pozemek pro sjížďku odkoupiti a od služebnosti upustiti. K projednání byl pověřen p. Josef Králíček s několika podílníky. Po dlouhém jednání uvolil se p. František Novák odprodati as 70 m² lesa ke sjížďce za dříve stanovenou cenu. Ale p. František Novák odepřel dáti ujednání úředně provést a tak při soudním jednání dne 23.9. roku 1930 v Novém městě nad Metují, rozhodl soudní rada Dr. Karel Schulz, že je nutno terén shlédnouti.
Rozhodující soudní líčení konalo se na místě samotném dne 12.12. roku 1930 za přítomnosti soudního rady Dr. Karla Schulce, Dr. Rudolfa Steinera, Dr. Josefa Čížka z Náchoda, za účasti všech podílníků lesa Peklo z Vrchovin, žalujících Františka a Julie Novákových a zástupců obce Přibyslavi. O 8 hodině ranní počalo soudní jednání za přítomnosti dvaceti tří svědků obžalovaného a sedmi svědků žalujícího. Přísežné výslechy konaly se dopoledne na obecním úřadě v Přibyslavi, odpoledne v hostinci p. Jaroslava Balcara ve Vrchovinách. Výpověď p. Josefa králíčka, doložená starými spisy, byla nejpozoruhodnější. Výslechy byly skončeny po 8 hodině večerní.
Dne 26.3. roku 1931 vešel rozsudek na čtrnácti stranách. Žaloba p. Františka Nováka byla zamítnuta a týž odsouzen k zaplacení útrat v obnosu 4 172 Kč, vydání strany vítězné činilo 2 172 Kč.
Jízda po cestě č. kat. 357 do lesa Peklo tam i zpět jest pro tento les jako statek panující a cesta č. kat. 357 kalo statek sloužící.
Proti tomuto rozsudku podal žalující odvolání ke krajskému soudu v Hradci Králové, kde dne 23.5. roku 1931 byl rozsudek potvrzen a tím stará práva podílníků lesa Pekla byla zachována.

Text a fotografii poskytl pan Jiří Novotný. Děkujeme.

spor o cestu do lesa Peklo

Účastníci sporu dne 12.12. roku 1930 u Křížku. Foto Škalda.

130 LET OD ZALOŽENÍ SDH VRCHOVINY 

Sto třicet let, to je věk, kterého se asi nikdo nedožije, leda Sbor dobrovolných hasičů. Právě ten ve Vrchovinách nyní dosáhl takového kulatého jubilea.

Slavnostní Valná hromada se konala 10.8.2012 v pohostinství U Škaldů, byli oceněni zasloužilí členové a předána řada vyznamenání místostarostkou OSH Miladou Řehákovou.

Oslavy se uskutečnily 11. 8. 2012. Začaly v 11:00 hod. slavnostním svěcením praporu SDH i obce za přítomnosti starosty OSH Ivana Krause, místostarostky OSH Milady Řehákové, starosty SDH Nové Město nad Metují Petra Fanty, starosty OSH Přibyslav Josefa Macha, zástupců SDH Šonov v historických uniformách, zástupců OSH Provodov, starosty Nového Města nad Metují Petra Hableho  a místostarostky Mgr. Bronislavy Malijovské.

Během slavnostního položení věnce k památce obětí světových válek pronesl krátký projev br. Škalda Jan, bývalý dlouholetý starosta SDH Vrchoviny. Poté následoval slavnostní průvod s vlajkonoši okolních sborů za podpory dechovky Stavostrojka a vystoupením mažoretek na místní hřiště, kde slavnostním projevem starosty SDH Vrchoviny Petra Fišera byl oficiální program ukončen.

Následovalo vystoupení mažoretek z Náchoda, koncert dechové hudby Stavostrojka, ukázky techniky,

vystoupení dětí z Vrchovin, ukázka záchrany života v havarovaném voze, ukázka historické techniky při hašení požáru, výsuvný žebřík a na závěr proběhla ukázka výroby pěny.

K dobré pohodě hrály kapely p. Roštlapila a p. Potůčka.

Během odpoledne byla v budově hasičské zbrojnice otevřena výstava fotografii rodáků Vrchovin, kterou zorganizovala knihovna Vrchoviny za podpory MK Nové Město nad Metují.

bottom of page