JAK VRCHOVINŠTÍ K VODOVODU PŘIŠLI 

Díváme-li se po obci Vrchoviny nahoru, můžeme tuto rozdělit na dvě části, a to pravou a levou. Levá strana, počínaje stavením Václava Králíčka č.39 až po stavení u kříže u Šrámků č.50 měla vždycky dostatek vody, která se vyskytovala většinou mělko pod povrchem, takže se mohla skoro ve všech staveních konví ve studánkách nabírat. Toto přírodní bohatství scházelo však straně druhé, která počínaje stavením Václava Kačera č.38 kolem celé pravé strany až po stavení Václava Housera č.23 a pak ještě i celá hořejší část obce trpěla téměř každoročně nedostatkem vody. Sice na této pravé straně měl skoro každý u stavení primitivní mělkou studánku, odkud se brala voda k napájení dobytka, na jídlo a pití se však voda musela donášet ze studánek na levé straně.

Roku 1907 dožadovali se někteří občané na obci o postavení pump do studánky u kovárny a do studně při novém mostě na hořejší části obce, přes potok toho roku postaveném. Ve schůzi obecního zastupitelstva, kdy se jednalo o postavení těchto pump, podal radní Josef Špriňar č.20 návrh, aby se projednalo zřízení obecního vodovodu. V této schůzi bylo poprvé vysloveno slovo vodovod, ve Vrchovinách až dosud slovo skoro neznámé. Zdrojem vody pro tento navrhovaný vodovod byla zamýšlena studánka řečená „Svojan“, kterou vykopal roku 1857 zdejší občan Václav Chmelař.

Firma Ant. Kunz vyslala do obce svého inženýra, ale když náklad na tento projekt byl vypočítán na 80 tisíc korun z projektu sešlo, protože každého tento vysoký obnos na tehdejší dobu značný, nemile překvapil, a další jednání o obecním vodovodu usnulo. Obec pořídila ke studánce „Svojan“ pumpu na popud obyvatel Vrchovin. V červnu roku 1909 došlo k rozšíření „Svojana“. Ve skále byl vylámán prostor, který pojme 640 hl. vody, nad terénem byl obezděn a vrch byl zaklenut.

Na podzim roku 1908 věc s vodovodem sice usnula, ale neúnavný kmotr Kejdana ji časně z jara roku 1912 opět probudil k životu. Chodil od stavení k stavení a všude svou výmluvností získával příznivce. Podmínky na stavbu vodovodu na dolejší část obce byly proti létům minulým příznivější a sice: zájemců o vodovod bylo již 15, za druhé: „Svojan“ byl již upraven jako hotový vodojem a za třetí, hlavní materiál, tj. roury, byly toho roku o mnoho levnější. Proto si zájemci o vodovod podali k obci žádost o povolení stavby vodovodu a dovolení kopati příkopy pro potrubí po obci, či bráti vodu ze „Svojana“. Na to bylo usneseno stavbu vodovodu povolit za určitých podmínek. A tak si občané Vrchovin mohli založit vodovodní družstvo.

Toho roku záhy z jara stavěla firma Josef Schroll Nový Bydžov vodovod v Novém Městě nad Metují do nové čtvrti Čelakovského směrem k nádraží. Při jedné cestě do Nového Města pán Josef Černý promluvil s montérem, který vodovod právě instalovala, ten se ochotně v neděli ve Vrchovinách zastavil a vše obyvatelům vysvětlil. Mezi tím docházely nabídky firem na stavbu vodovodu, ale přeci jen nabídka firmy Josef Schroll byla nakonec nejvýhodnější a bylo dostatek dobrých referencí na tuto firmu, rozhodly se vrchovinští stavbu zadati právě jim.

Velkou starostí celého podniku bylo vést vodovodní potrubí pod tělesem dráhy, a to pod mostem u Adámkových. Získat se muselo povolení od společnosti státních drah ve Vídni, kdy se bude vést potrubí přes jejich pozemek. Zvěděli jsme náhodou, že místní pan učitel Jan Balcar, zeť společníka Jana Hlávky, má známost s panem inženýrem Winternitzem, úředníkem při odboru udržování drah v Novém Městě nad Metují, kterého jsme požádali o pomoc. Normální cestou bychom povolení dostali do dvou roků, což bylo nad naše plány. Pán inženýr nám poradil, že to vezmeme ve zkráceném řízení, abychom nemuseli tak dlouho čekati. Zkrátit čekání na povolení jsme chtěli urychliti, a tak jsme si sjednali pachtýře na výkopové práce pro budoucí vodovod, kdy byla stanovena odměna 60 haléřů za jeden běžný metr a hloubce 120 cm. Začátkem května k nám přijel pan inženýr Josef Chalupa, úředník firmy Josef Schroll, aby vyměřil a vykolíčkoval směr příštího vodovodu. Jakmile bylo vykolíčkováno, tak hoši začali zrovna kopat. Po týdnu došel od Schrolla plánek na vodovod, v kterém byly již přesně vyznačeny všechny hloubky příkopů a odboček a podrobné míry.

V neděli dne 2. června pozdě na večer doručil pan Václav Pavlát z Krčína, podúředník v odboru pro udržování dráhy v Novém Městě nad Metují povolení ku stavbě vodovodu od c. k. ředitelství státních drah ve Vídni. Povolení od drah, o které nám nejvíce šlo, jsme měli tedy již pevně v rukou i s opisem podmínek, které byly napsány česky i německy. Projekt zaslali z nádraží v několika dnech.

Na roury se muselo ještě asi deset dní čekat, a to byla tenkrát pro vrchovinské tuze dlouhá doba, jelikož by již každý nejraději viděl vodu téci. Příkopy byly již po většině vykopány, ale místo rour se zatím v nich váleli malé děti, housata a u Sedláčků č. 100 i kráva, kterou jsme pak spojenými silami vytáhli. Když některé hospodyni scházela na večer housata, kuřata nebo i dítko milé, byla si jista, že to vše v příkopě najde. Nejen němá tvář, ale i jeden člen kopací party nalezl v příkopě jednou též svůj útulek. Když totiž kopali od kovárny nahoru, šlo jim to na rozdíl od ostatního kopání dost spoře, neboť tam přišli již na skálu. Kdo se na ně přišel toho dne podívat, musel jim každý dát na „tuplák“, ani pana řídícího Pižla nevyjímaje, aby prý jim to lépe šlo od ruky. Když těch „tupláku“ bylo již přes dvacet, pak jim to již vůbec nešlo a Honzík při kopání spadl po hlavě do příkopu a opičku tam přespal.

Jakmile přišla z nádraží v Novém Městě zpráva na dlouho očekávané roury, hned byly na třech povozech dovezeny, a ještě téhož dne se požádalo telefonicky firmu o montéra. Hned druhého dne přijel montér Josef Štípek, dobrý to tovaryš svého řemesla, ale mistr humoru a vtipů, který dokázal děvčata zdejší rozveselit a žádného nezarmoutit. Občanem zdejším byl celých šest neděl.

Když byla překopána silnice kolem Trunečkových č. 84, zřídili se přes příkopy dřevěné provisorní mostky, tehdy svému účelu plně vyhovující, jelikož tenkráte nákladní auta ještě nejezdila. Stanovili se dvoučlenné noční hlídky ze společníků a příjezdy se v noci opatřili světly. Občas se také chodívalo na inspekci, jestli strážci řádně konají svou službu. Že se to při tom neobešlo bez legrací a veselých příhod je jisto. Tak když měl hlídku Václav Hylena č.37 a František Sedláček č.100, kolem jedenácté hodiny večerní při inspekci vytáhli prázdný vůz k Houserovým a úprkem s ním hnali z kopce dolů. Někdo křičel do hostince, kdež naši strážníci místo aby hlídali příjezd, vesele se bavili: „Někomu se splašili koně!“ a to stálo za podívanou, jak hlídka vylítla zčerstva z hostince.

Montérovi ku pomoci byl sjednán zdejší strážník Jan Macháň, který byl montérovou pravou rukou. Když nevěděl montér, kde by dostali kus uzeného nebo něco dobrého na zub, tak to věděl jistě jeho pomocník. Macháňka pak ovšem musela za něho zastávat službu policajta. Senzací ve vsi vzbudilo, když se hoši hned druhý den rozložili u kovárny se svým „verštatem“, začaly nosit roury, topit pod kotlem a tavit olovo a rozehřívat asfalt.

Na papíře vše vypadalo snadno, ale dostat se do „Svojana“ nebylo vůbec tak lehké a nikomu se do toho nechtělo. Na prosekání otvoru skrz skálu do „Svojana“ se sjednal na tuto práci Josef Chmelař. Když tento měl as po dvoudenním namáhání toho dost, přišel mu na pomoc Václav Souček a toho pak ještě vystřídal Josef Adámek, která se přece jen do „Svojana“dostal. Na to bylo přikročeno k vyčištění „Svojana“ Nejdříve byla voda vyčerpána, a to trvalo celý den. Teprve večer dostalo se k samotnému čištění při záři lojových svíček, jelikož tenkráte elektřina ještě nesvítila. Ti choulostivější společníci, kteří se k čištění tuze netlačili, museli se vykoupiti nějakým tím pivečkem, které v tupláčku po provázku dolů k povzbuzení pracovních výkonností posílali. Kbelíky se plnily bahnem, které se nahoru vytahovalo provazem.

Osmnáctý červenec L.P. 1912 budiž navždy zapsán zlatým písmem v dějinách Vrchovin. Toho dne se u Kejdanu dodělala poslední instalace. Slavnostně došlo k předání klíče ku otevření uzávěrky u „Svojana“ a v pěti minutách na to voda již proudila z hořejšího konce na dolejší. S velkým „HURÁ“ byla první voda v každém stavení uvítána.

Do té doby, kdy se voda musela nosit, vodou se šetřilo a podlaha se myla jen jednou za týden, ale potom se leckde myla častěji, než se hospodyňky naučily s vodou šetřit. Stávalo se také, a to většinou u ženských, že při napuštění vody otevřely si příliš výtokový ventil. Když pak chtěly vodu zarazit a tato jim hned nepřestala téct, ve zmatku točily zase zpátky a pak zase doprava i doleva a než se dovolaly pomoci, tak kuchyň byla již částečně pod vodou, prostě ta ženská je jen taková motyka hloupá. Také se stávalo, že postavily pod vodovod konev, pustily vodu a někam si odskočily, trochu se pozapomněly, někdy i déle a než se vrátily, byla v chalupě potopa. Než zařízení zdomácnělo, bylo každému potěšením vodu napouštět a kde měli ve stavení více dětí, nemohli se tyto v tuto funkci nikdy dohodnout a nejraději by byli pouštěli vodu celý den.

Na druhý den, totiž 19. července roku 1912 se pozval fotograf pan Plíhal z Nového Města nad Metují, který za stodolou Josefa Černého zdařile vyfotografoval vodovodnický spolek, aby zbyla nějaká trvalá upomínka na tuto památnou chvíli v dějinách Vrchovin. K fotografování byl přizván též pan inženýr Chalupa, montér Štípka a jeho pomocník Jan Macháně. Ze společníků se dostavili všichni, až na Václava Hylenu č.37, který neměl tolik času a poslal za sebe svého synáčka Venouška. Každý společník si pak objednal jednu velkou a několik pohlednicových fotografií na upomínku památné chvíle vodovodního spolku.

Celkový náklad na vybudování vodovodu s instalací 17 ti přípojek činil 6653.77 Korun. Připomenouti nutno, že se celý tento projekt postavil za peníze společníků, aniž by se někdo dožadoval nějaké subvence z prostředků veřejných.

Za několik let poté překvapila svět světová válka a tu teprve ženské poznaly dobrodiní vodovodu, jelikož přes polovinu členů vodovodního spolku bylo na vojně. Při stavbě vodovodu leckterá ženština bránila výstavbě, jelikož se bála zadlužení. Světová válka také udělala mezeru v řadě společníků vodovodu, kdy ještě poměrně mladý společník Jan Šrámek č.93 se z vojny nevrátil. Byl zasažen nepřátelskou kulí v Haliči u Sokalu.

A to je konec povídání o tom, jak vrchovinští k vodovodu přišli.

                                                        Text z kroniky Josefa Černého z roku 1937 zpracoval a fotografie poskytl pan Jiří Novotný. Děkujeme

© 2018 - 2019   www.novemestonm.cz

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now