Narodil se ve Vrchovinách u Nového Města nad Metují 23. 12. 1885 v domku, který
stál na místě pozdější kampeličky. V roce 1894 se stal studentem 1. ročníku nově
otevřené reálky v Náchodě, kde pak maturoval. Již na střední škole přispíval do
revue Vzdělání lidu menšími osvětovými články a publikoval tu také svou první
beletristickou povídku. Po střední škole a dvouletém studiu na technice a poté
na univerzitě se věnoval novinářské práci – nejprve v Pardubicích, v době 1.
světové války pak v českých novinách ve Vídni. Současně s žurnalistickou prací
psal povídky a fejetony, které většinou vycházely v přílohách různých novin a
v časopisech. Již v Pardubicích vydal svůj první soubor povídek Těžký život
(1909) pod pseudonymem Josef Horal, jímž podepisoval většinu svých literárních
prací. Brzy následoval další soubor povídek Česání květů (1910). Povídky psal a
otiskoval v novinách a časopisech i za svého působení ve Vídni.
V roce 1919 byl povolán do Prahy na ministerstvo zahraničních věcí, do jeho
zpravodajské sekce. Současně se svou běžnou prací psal množství článků o
politických a sociálních poměrech ČSR publikovaných v češtině i v jiných
jazycích, jejichž cílem byla propagace Československa v zahraničí. Dále
redigoval časopis vydávaný ministerstvem – Zahraniční politika – a vydal
publikace Politické rozvrstvení Československa a Sedm let čs. politiky.
Každoročně se zúčastňoval, nejprve jako novinář, posléze jako člen oficiální
československé delegace jednání Spojených národů v Ženevě. Tam, i při své běžné
práci na ministerstvu, se stal jedním z významných spolupracovníků tehdejšího
ministra zahraničí dr. Edvarda Beneše. Postupně se stal uznávaným znalcem
menšin v Československu. Na toto téma napsal větší počet článků a publikací,
které vyšly česky i v jiných jazycích, z větší části pod pseudonymy Josef Horal
a Karel Šedivý, jen výjimečně pod vlastním jménem. Jejich význam vzrostl zejména
v předmnichovském období.
Byl místopředsedou Československého ústavu zahraničního a zúčastňoval se aktivně
jeho činnosti zaměřené na kontakty se zahraničními krajany. Rovněž psal do
časopisu Československý svět určeného krajanům. Československou zahraniční a
menšinovou politiku vysvětloval také četnými články v německy vydávaných
novinách Prager Presse. Mnoho let pracoval rovněž ve správní radě Orbisu, byl
členem československého PEN klubu, Syndikátu čs. novinářů a dalších významných
organizací.
Po německé okupaci byl předčasně penzionován a věnoval se zejména literární
práci. V roce 1941 mu vyšel (opět pod pseudonymem Josef Horal) román Bláhové
mládí. Během války napsal románovou kroniku Mlčení, která vyšla rovněž
v nakladatelství Družstevní práce ještě v roce 1945, jako vůbec první
beletristické dílo z doby okupace. Bylo již rozhodnuto o jeho filmovém
zpracování (režisérem měl být O. Vávra), ale po změně politických poměrů v roce
1948 byl tento záměr zrušen. Další román Kam domů… byl již přijat
k publikování, ale po převratu v roce 1948 rovněž již nevyšel.
V roce 1945 se Josef Chmelař vrátil na ministerstvo zahraničních věcí a
pracoval tam ve funkci sekčního šéfa zpravodajského (tiskového) odboru. V roce
1948 byl opět penzionován a pod tíhou doby (byl mu mj. na čas odebrán důchod) ho
postihla mozková embolie. Velkým úsilím se ještě pokusil vrátit k literární
činnosti. Jeho další románové práce, zabývající se těžkými poměry po roce 1948,
však rovněž nemohly ve své době vyjít a zůstaly již jen v rukopisné podobě.
Josef Chmelař zemřel v Praze 11. 12. 1969.
Otázky,na které jste se ptali:
Především, správné jsou Vaše údaje o studiu na střední škole, tehdy reálce,
v Náchodě. Počal tam studovat opravdu v roce 1897 a maturoval v roce 1904, jak
jste zjistila. Mimochodem, do Náchoda chodil denně přes Branku pěšky, jak jinak
tehdy.
Otcem Josefa Chmelaře byl Václav Chmelař, chalupník a tkadlec ve Vrchovinách,
který si po ovdovění až v 60 letech vzal mnohem mladší (asi 29 let) Annu
Hůlkovou z Bohuslavic. Spolu měli nejprve dceru Marii, která zemřela již v 19
letech na zápal plic, když se nachladila cestou přes les a pole do evangelického
kostela ve Václavicích. Asi po 7 letech po Marii měli syna Josefa. Jeho otec
Václav brzy zemřel, asi v Josefových 10 letech. (Poznámka: Všechny údaje o
letech v tomto odstavci nejsou exaktní čísla, vycházejí jen ze vzpomínek
Josefových dcer.)
Josef pak žil sám s matkou Annou v malé chaloupce s doškovou střechou ve
Vrchovinách. Opustil ji po roce 1904, kdy odešel studovat do Prahy a poté
pracovat do Pardubic a do Vídně. Jeho matka žila velmi skromně, nejprve
hospodařila na kousku pole a malém sádku. Později, ve stáří, pole pronajímala
a chovala již jen kozu. Tak žila sama až do stáří, kdy 29. 8. 1938 chalupu
prodala sousedům – manželům Zákravským z čp. 58. (Čp. domku Chmelařů se mi zatím
nepodařilo nikde objevit.) Poté ji syn Josef vzal k sobě do Prahy, kde se dožila
87 let. Zemřela v roce 1942.
Josef Chmelař přešel do Vídně pracovně. Na počátku 1. světové války pracoval
v novinách v Pardubicích a měl zde problémy s policií za články, které
nevyhovovaly oficiální rakouské politice. V té době přijal nabídku přejít do
Vídně do česky psaných Dělnických listů určených početné české menšině ve Vídni
a okolí. Odešel do Vídně nejprve sám, brzy ho však následovala již početná
rodina – manželky, tři dcery a tchýně.
Josef Chmelař se oženil v Pardubicích v roce 1910 s Františkou, jednou ze dvou
dcer vdovy Kučerové, která se živila jako pradlena. Spolu měli tři dcery – Martu
(nar. 1911), Boženu (1913) a Annu (1915).
Nejstarší Marta (moje matka) se stala učitelkou, učila v Teplicích a Ústí nad
Labem, kde se v roce 1933 vdala za ing. Vladimíra Holečka. V roce 1938 odtud
musela s rodinou uprchnout do Prahy. Po delší době práce v domácnosti se
vrátila k učitelské práci, které se věnovala i dlouho po dosažení důchodového
věku. Zemřela v 92 letech v roce 2003. Měla dvě děti – Martu (nar. 1934) a
Milana (1938). Moje sestra i já máme po dvou dětech. Marta (dnes Kalošová) má
syna Martina, který má tři děti (Terezu, Barboru a Sebastiána), a bezdětnou
dceru Danu Šálovou. Já mám dvě dcery – Petru (dnes Součková) s dvěma dětmi (Dora
a Šimon) a Helenu (dnes Špačková) se třemi dětmi (Jitka, Michal a Lucie).
Druhá dcera Božena se provdala za Františka Veselého a zůstala bezdětná. Poměrně
brzy ovdověla a žije sama, ovšem obklopena blízkostí příbuzných. V březnu jí
bude 94 let.
Nejmladší dcera Anna pracovala jako administrativní pracovnice ve zdravotnictví.
Provdala se za zubaře Václava Roba a měli spolu dvě děti. Starší Petr má dvě
děti – starší Lucii (dnes Volmanovou) s dvěma dětmi (Václav a Vít) a mladšé
Elišku, dosud svobodnou. Mladší Alena (dnes Průchová) má rovněž dvě děti –
Michaelu s třemi dětmi (Valentina, Alexandra a Tobiáše) a Lukáše, který je dosud
bezdětný. Dcera Anna dosud žije a dovršila již 91 let.
Shrnuto: Potomky Josefa Chmelaře jsou tři dcery, 4 vnuci a vnučky, 8 pravnuků a
pravnuček a 13 prapravnuků a prapravnuček. Všichni s výjimkou nejstarší dcery
Marty žijí, a to všichni v Praze.
Přímé pokračovatele v psaní Josef Chmelař neměl. U výrazné části potomků se
projevily spíše jeho matematické vlohy, takže mezi vnuky a pravnuky převažuje
technické zaměření. Určité tendence k psaní měla nejstarší dcera Marta, ale
uplatnila je spíš v menším měřítku ve školní praxi. Nejvíce se projevil vztah
k psaní a publicistické práci u vnuka Milana. Pracoval jsem větší část života
jako redaktor odborných a populárně vědeckých časopisů (Lidé a země) a školních
učebnic. Publikoval jsem početné populárně vědecké a cestopisné články, jsem
autorem a spoluautorem různých zeměpisných publikací a učebnic. Schopnosti
beletristické, které Josef Chmelař měl, jsem však nezdědil.
Pokud se týká vztahů naší širší rodiny k Vrchovinám, jsou vřelé dodnes. Nezbyli
nám ve Vrchovinách sice žádní příbuzní, ale již po několik generací udržujeme
kontakty s rodinou Valáškových. Byla to rodina spřízněná s Chmelařovými vírou –
byli to snad jediní evangelíci v katolickém okolí, a proto si byly tyto rodiny
blízké. Nejčastěji navštěvovala Vrchoviny moje matka Marta, která byla citově
nejvíce vázána na svou babičku Annu Chmelařovou, často ji v chaloupce
navštěvovala a ráda se zastavovala v obci i později, když již chalupa
neexistovala. Udržovala asi 75 let kontakty i se svou kamarádkou z mládí Marii
Macháňovou-Kratěnovou z Nového Města n. M., kterou až do její smrti navštěvovala
v domově důchodců v Náchodě a vždy se zastavila i ve Vrchovinách. Obě její
mladší sestry Božena a Anna jezdily do Vrchovin možná méně často, ale zastavily
se tam naposledy asi před 4 lety, když pobývaly v Opočně.
I v další generaci udržujeme příležitostné kontakty s paní Evou Střihavkovou,
která pochází z rodiny Valáškových, a to zejména moje sestra Marta. Také já
s manželkou jsme ji několikrát navštívili. Rovněž sestřiny i moje děti mají
povědomí o svých vrchovinských kořenech a několikrát Vrchoviny navštívili.
Záporně Vám musím bohužel odpovědět na dotazy vztahující se k čp. domu i k jeho
fotografii. Zatím jsem nic nenašel. Také deník Josefa Chmelaře žádný neexistuje.
Napsal Vám toho asi víc, než bylo žádoucí. Povzbudil mě však k tomu Váš zájem,
který nás, potomky Josefa Chmelaře velmi těší.
Jsem ochoten, bude-li o to zájem, i nadále Vám odpovídat na podobné dotazy.
S pozdravem
Dr. Milan Holeček 20/1/07
| Další > |
|---|