Před více jak šedesáti lety jsem se narodil v nejhornějším stavení (čp.97). První moje kusé vzpomínky jsou na konec války, kdy byly shromážděny davy zajatců "Na Drahách" kolem transformátoru (jak naši předci dbali na to aby i takové obyčejné technické zařízení bylo v hezké stavbě!). Zajatci prý potom pochodovali směr Náchod, kdo nestačil byl zastřelen. Mnoho je jich prý zakopáno tam co začíná les vlevo od silnice. Také prý sebrali pana Máslo s jeho krásnými koňmi, ale jemu se podařilo někde v Polsku utéci.
Od malička jsem měl velkou radost, když se mi podařila nějaká užitečná práce. To mně zůstalo na celý život, takže si své vytrpěla i moje rodina. Pamatuji se jak mě dědeček vzal jednou v neděli odpoledne do hospody a tam se chlubil přátelům, že jsem s koňmi vyvozil všechen hnůj i když nechodím ještě do školy. Práce s koňmi byla moje nejoblíbenější. Až do doby, kdy jsem dostal umístěnku na Šumavu jsem každou volnou chvíli pracoval ať už v našem hospodářství nebo později v družstvu (od r.1957). Založení družstva prý nebylo jednoduché. Agitátoři odcházeli vždy s nepořízenou. Až když hrozil několika lidem kriminál sešli se všichni (mimo pana Neffa) a dohodli se, že družstvo založí. Byl to v té době nebývalý projev solidarity. Většinu národa se tenkrát již podařilo komunistům rozeštvat. Hodně jsem odpracoval na stavbě kravína většinou jako pomocník Váši Bednáře při šalování, stavění lešení apod. Ves bývala krásně upravená s čilým společenským životem. Na masopustní úterý chodily maškary s dechovkou od domu k domu, každému zahráli a dostali za to něco do nůše. Před poutí upravovali všichni domy i okolí.
Obecní plochy udržoval "obecní policajt" pan Hronovský, který měl také za úkol informovat veřejnost. Chodil po vsi a na každé křižovatce se zastavil, bubnoval a když se kolem shromáždilo dost lidí začal vyvolávat: "Rada místního národního výboru na vědomost dává....".Když nešťastnou náhodou zemřel říkalo se, že byl pochován i s bubnem a ve vsi byl zaveden rozhlas. Prohlédl jsem si loni o pouti ves dům od domu a byl jsem velice smutný jak jsou staré domy zanedbané s vyjímkou "u starostů" (čp.24). Ani památky po nějaké oslavě. Za mého mládí se slavila pouť dva dny - v neděli a pondělí. Tancovačka v pondělí byla s dámskou volenkou. V pondělí dopoledne se sešla většina obyvatel před hospodou, kde vyhrávala dechovka. S dechovkou se potom pochodovalo do kostelíka v Krčíně. Odpoledne se obyčejně hrál fotbalový zápas starých proti mladým. Podobně se slavilo dva dny i posvícení. Organizátoři většiny akcí byli a jak vidím jsou i dnes hasiči. Sláva jim!
Také Kampelička sloužila občanům a to nejen jako spořitelna, ale i jako půjčovna mnohých specielních strojů (cepová mlátička,traktor,samovazy..). Paradoxem bylo, že když v pokrokovém Provodově založili JZD, byly stroje zabrány pro toto družstvo i když se jednalo též o kolektivní majetek.
Společnost, která přežila do dneška je Společný les Peklo. Pan Králíček chodil kolem nás pracovat do Pekla s pilou přes rameno a když mě viděl říkával:"Václave, Václave svátek se nám blíží". Králičkův smrk v Pekle ještě připomíná tyto časy. Tatínek měl několik let v této společnosti funkce a tak jsem dostával za úkol obcházet podílníky s oběžníky, které je informovali o valných hromadách a potřebách práce v lese. Tak jsem poznal mnoho dobrých lidí ve vsi, jen pan Žďárek nerad přijímal pokyny cizích.
Ve vsi byly snad čtyři hospody. Tři z nich jsem znal. U Urlichů vedl pan děkan Štěpánek pro nás duchovní cvičení. I do hospody u Balcarů jsem chodil pro pivo. Pan Balcar měl také čerpací stanice na prodej benzinů a nafty. Sám jezdil nákladním autem na dřevoplyn. Měl v dílně stroj, který vyráběl ze dřeva krásné kostky pro kotel auta. Všechny kulturní a společenské akce se však odehrávaly u Škaldů, kde byl a doufám ještě je nádherný sál s jevištěm a bustami ve výklencích. Občas tady hráli místní ochotníci divadlo (Podskalák, Manon Leskaut,...). Vystupovali zde i hosté např. Slovácký soubor s programem Pěsničky u žůdra. Spousta nádherných akcí probíhala také v přírodním divadle při cestě na Přibyslav. Byla to jednak představení místních ochotníků (Zapadlí vlastenci...), jednak tancovačky se známými kapelami jako Karla Polaty ze Sušice nebo Kmochovy z Kolína. Když jsem chtěl letos ukázat toto krásné zákoutí manželce ozývala se odsud střelba. Jak smutné a charakteristické pro tuto dobu.
Také funus byl událostí, která se dotkla většiny obyvatel. Za družstva se v době funusu nepracovalo. Rakev se vezla za doprovodu dechovky v nádherném proskleném voze vyzdobeném stříbrnými anděly taženém dvěma černými koňmi v parádních postrojích a s černými třapci mezi ušima. Kočíroval již zmíněný pan Máslo. Tatínek měl také povoleno provozovat povoznictví a tak obdělával pole mnoha drobným hospodářům (Knittlům, Ducháčům...) a také vozil poutníky, kteří nemohli jít pěšky na žebřiňáku ozdobeném břízkami z Města do Rokole, podobně jako pan Máslo. Cestou do Rokole předříkával písně pan Zelený, takže Vrchováci měli na zdárném průběhu poutí velký podíl. Z Rokole zpět už se šlo za zvuku rázných pochodů dechovky.
Do dvoutřídní školy jsem začal chodit 1.9.1948. Byli jsme v ročníku jen čtyři- já, Joska Hanušů z Přibyslavi, Vašek Šnajdr a Eva Trunečková. Poslední dva se časem odstěhovali a tak jsme zůstali jen dva a proto jsme museli už do páté třídy chodit do Města. Joska šel do béčka já do áčka. Protože jsem byl jediný venkovan, musel jsem zpočátku vyslechnout dost urážek (smrdí hnojem apod.), ale vybojoval jsem si slušné postavení i když mě to stálo dvojku z mravů. Také mně pomohla moje znalost různých prací, takže jsem při ručních pracích učil ostatní plést košíky, pomlázky atp. V té době přišla "nová měna" a my jsme měli po dlouhých letech možnost koupit si např. cukr a máslo. Paní učitelka Černíková byla tak ohleduplná, že mě ještě v průběhu vyučování poslala na nákup. Do té doby platily potravinové lístky, na které jsme jako samozásobitelé neměli nárok. Sladili jsme syrobem z cukrovky a chleba s máslem je pro mne dodnes největší pochoutkou.
Rod Hylenů žije ve Vrchovinách od třicetileté války t.j. přibližně 350let. Hylenové jsou dnes rozptýleni po celých Čechách, je jich přibližně devadesát a všichni mají kořeny ve Vrchovinách. Ještě za mého mládí se Hylenové rozeznávali podle přezdívky: Bednářovi (čp.3), Starostovi (čp.24), Podlipecky (čp.37) a Záhumensky (čp.97). Ve vsi se opakovala i jiná jména např. Rydlo a tak místním rozhlasem rozdělovali práci po založení družstva tak, že hlásili, které číslo popisné má jít kam pracovat. Cizí lidé z toho měli dojem, že jde o nějaký lágr.
Co se týče historie obce přikláním se k názoru, že obec dostala jméno od vrchů vinných, protože zvláště horní konec je na svahu a na podloží z opuky což je pro pěstování vína příhodné. S názvem Vrchoviny jsem se nikde jinde nesetkal. Existuje jen obec Vrchovina a mnohé pahorkatiny, které mají v názvu vrchovina.
Český Krumlov 10.prosince 2003
| < Předchozí | Další > |
|---|