BYLO JÍ TEPRVE TŘINÁCT

V rádiu zapípal signál. Osmnáct hodin. Paní Suchánková neklidně vyhlédla z okna: Copak to, že Evička ještě nejde? Jako kdekdo z Vrchovin i Eva odešla odpoledne na nedělní dětskou slavnost. Maminka jí dala pětikorunu a dívala se za holčičkou, jak ve skládané sukénce, takových těch moderních dřeváčcích a ve žlutém svetříku odběhla. Jediná dcera Suchánkových. Jejich největší radost. A teď se nevracela... ona, vrozená dochvilnost.

Všichni už byli zpátky, slavnost v nedalekém lomu, kde měli i divadlo v přírodě, přece před hodnou chvílí skončila. A třináctiletá Eva nikde. Nebylo jí podobné, že by se někde zapovídala, věděla přece, že doma čekají, za chvíli bude večeře, a takovému dítěti na čerstvém vzduchu vytráví. Navíc Evička neměla žádné důvěrné kamarádky, s nimiž by se někde zdržela. Stačila si sama, spíš trochu uzavřená, zamlklá, dá se říci samotářská – ale žádné problémy s ní nebyly, kdepak, to ne.

Rodiče teď už opravdu zneklidněli. Šli se vyptávat ostatních dětí. Ne, ke konci slavnosti tam Eva nebyla, jen nějak uprostřed odpoledne ji zahlédly nad lomem.

Rafije, na hodinách se neúprosně pohybovaly. Blížil se soumrak. Do srdce matky se vkradl strach a zahryzla zlá předtucha.

Pan Suchánek s jedním sousedem se vydali ke starému lomu, co když se tam udělalo Evě špatně, třeba si podvrtla nohu nebo tak něco.

Za necelou půlhodinu se vrátili, v očích tíseň a otazníky. Teď už šlo do tuhého. Paní Suchánková běží za sousedkou, která právě odjíždí do Nového Města. Prosím vás, řekněte to tam na esenbé, ať něco udělají.

Na Vrchoviny padl soumrak. Odkudsi zahoukal sýček. Před domkem Suchánkových zastavuje žlutý vůz s modrým majáčkem. A hned se rozjíždí pátrací akce. Místní rozhlas vyzývá občany, aby se k ní připojili. Dva tucty lidí se vydávají k lomu, prohledávají křížem krážem okolí, mdlé světlo baterek krouží po loukách, po polích, po křovinách, kolem osamělých stromů.

Všechno marné. Po holčičce ani vidu, ani slechu. Nikdo má potuchy, co se mohlo stát. Zbývají jen dohady. Před půlnocí končí hledání nezdarem, nanovo začne až s rozbřeskem.

Světla ve staveních Vrchovin na Náchodsku zvolna pohasínají, jen u Suchánků planou dál do noci.

Konečně.

Nad Orlickými horami se rodí nový den. Pátrací akce opět začíná. Veřejná bezpečnost poslala další posily, přijeli i vojáci a účastní se všichni dospělí z Vrchovin, všichni, kteří nemuseli do práce.

Lom je vzdálený od obce sotva půl kilometru a od něho začíná hledání ve spirále stále dál a dál po polích a travnatých úhorech, mezi stromovím a hustými křovinami. Někteří se dostanou až k lesu směrem na Přibyslav. Prohledávají i meliorační rýhy nahoře nad obcí blízko silnice k Novému Městu.

Tím směrem také vede nepoužívaná polní cesta, která na dohled míjí lom, ještě před dvanácti hodinami středisko dětského veselí a dobré nálady v té poslední květnové neděli sedmdesát sedm.

A tady, v jetelovině, pár kroků od zarostlé staré cesty ji našli. Dívenka leží zády k jasnící se obloze, plavovlasou hlavičku obličejem zabořenou do trávy, levá strana světle žlutého svetříku je zbrocena krví. Na okraji cesty jsou její dřeváčky. Orosená tráva kolem je dosud slehlá.

Vražda. Vražda třináctiletého dítěte, pohřešované Evy.

Hrůza padne na dědinu.

Za chvíli vyjíždějí z Hradce Králové specialisté, mezi nimi i major Jiří Černý z východočeské kriminální služby. At´ nám o tom řekne všechno sám.

Právě vycházelo slunce, slibovalo opět hezký den, ale tady kolem staré cesty bylo najednou mrazivo a teskno.

Snad by mi za ta léta služby mělo otrnout. Ale co naplat, já to vždycky tak silně prožívám – když jde totiž o starého člověka nebo o děcko.

Jenže smutek teď nepomůže. Musíme stůj co stůj najít vraha. Zabil jednou, může zabít zase.

Pátrání nám usnadňuje to, že nikdo z občanů místo nenarušil. Fotograf je zakrátko hotov. Dáváme se rychle do práce.

Zajišťujeme dřeváčky pro případné otisky, decimetr decimetru prohledáváme okolí. V trávě takové dva kroky od nehybného tělíčka nacházíme pětikorunu; je to nepochybně ta, kterou paní Suchánková dala Evě na limonádu. Šetrná dívenka z ní nic neutratila – ale co z toho, peníze už mamce vrátit nemůže...

Na staré cestě zůstaly dvoje šlépěje, setkávají se tady. Ty, které míří odshora dolů k obci, zanechaly zřejmě Eviny dřeváčky. Druhé, vedoucí opačným směrem – mužské boty. Je pravděpodobné, že je měl na nohou vrah. Jejich otisky samozřejmě konzervujeme. Ale najít člověka, jemuž patří!

A teď ještě, co říká lékař: Děvčátko bylo pohlavně zneužito a pak bodnuto nožem přímo do srdce. Vrah usmrtil dítě někdy odpoledne nebo navečer.

Tohle souhlasí i s naším zjištěním. Nedaleko jsme totiž objevili urvaný trs trávy, potřísněný krví. Pachatel do něj zřejmě otřel čepel nože, ta stopa nám dává představu o její šíři.

K napadení školačky došlo přímo tady, všechno tomu nasvědčuje. Muselo se to stát někdy odpoledne, v době, kdy se v nedalekém lomu veselila drobotina a dospělí s úsměvem přihlíželi. Byl takový krásný den – doléhaly sem rozjařené výkřiky dětí, do vsi bylo pět šest minut... jak by mohla Evička tušit, co ji tady potká?

Ted' tu však spočívala v trávě, dosud zkropené kapičkami rosy.

Nasadili jsme našeho psa. Od vraždy už uplynulo nejméně dvanáct hodin, ale vyznamenal se a měl by za to být veřejně pochválen. Díky tomu, že nezapršelo, chytil stopu a bezpečně, bez zaváhání nás vedl ke vsi. Skončil mezi prvními domky na severní straně a pyšně pohlédl na svého pána.

Děláme si teď časový snímek pohybu nebohé dívky. Časně odpoledne jezdila na kole, vrátila se asi ve tři domů a přestrojila se, že taky půjde na dětskou slavnost.

Ale přímo mezi dětmi nebyla. Máme však svědky, kteří ji zahlédli o půl čtvrté stát nad lomem – směrem k místu, kde pak našla smrt. To bylo tedy naposled, kdy ji kdo viděl živou.

Zřejmě pak odešla k té staré polní cestě – ale proč? Proč, když si tím cestu jen prodlužovala? Uviděla tam známého, který na ni třeba kývl či zavolal? Nebo la s někým sraz? Či se jen tak oklikou vracela domů?

Eva byla k cizím lidem nedůvěřivá. S neznámým by nešla. Musel to být někdo, koho dobře znala, komu důvěřovala, asi někdo z Vrchovin.

To byla ovšem jenom naše úvaha, nemohli jsme vyloučit ani někoho přespolního, na dětské odpoledne přišli okolních obcí. Proto jsme se rozhodli rekonstruovat hyb všech, kteří byli na té odpolední slavnosti. Časově nám šlo o dobu po půl čtvrté, kdy Evičku viděli nad tím lomem.

Nebylo to tak snadné, ale nakonec se to přece jen podařilo. Nikdo z té slavnosti v lomu neodcházel sám, většinou po skupinách či ve dvojicích se vraceli do vsi nebo odjížděli do okolních obcí.

Jenom jeden člověk nám nešel do počtu: Dvaasedmdesátiletý zemědělec Václav Beneš z Vrchovin, nyní už osmý rok v důchodu, ale zdravý a ještě statný muž. Je bezdětný a bydlí v domku pouze s manželkou.

Beneš nám říká, že nečekal až do konce, ze slavnosti odešel dřív. Ale – nikdo ho neviděl. A pak jsou tu ještě dvě pozoruhodnosti: Ten člověk malou Evu znal, občas spolu hovořili, jemu jistě věřila. A za třetí – bydlí na severním okraji Vrchovin, pes nás dovedl bezmála k jeho domu.

Tohle už vypadá zajímavě, ale do jistoty mnoho chybí. Žádáme Beneše, aby si vzal na sebe tytéž šaty a boty, jako měl v neděli. No, a už jsme o pěkný krok dál: Jeho boty zanechaly otisky u místa činu, markanty podrážek

O tom svědčí neomylně. Jinak řečeno – on je ten muž, který se na opuštěné cestě potkal s Evou.

Beneš to přiznává, ale současně vysvětluje.

Ano, v neděli se chvíli díval na slavnost v lomu, ale no to omrzelo a šel se radši projít. Měl namířeno uk lesu, trochu tam na sluníčku klímal, no a pak šel domů.

Když se dozvěděl, že Evičku našli a v jakém stavu, rozhodl se neříct, že v neděli po té cestě šel, mohlo by na něho padnout podezření. Kdepak, ani ji nezahlédl. Všechno nám vypráví klidně, s podrobnostmi, i kde na okraji lesa málem usnul, jak už slunce pomalu zapadalo, no a pak se vracel domů.

Skutečně v ten podvečer přišel docela klidný, navečeřel se jako jindy, šel si lehnout a brzy usnul. Tohle potvrzuje paní Benešová.

Došla však zpráva z laboratoře. Na kolenou kalhot objevili stopy po trávě a také nepatrné zbytky zaprané krve – stejné skupiny, jakou měla usmrcená holčička. Teď už je Beneš neklidný, začíná kličkovat, zaplétá se, a pak přece jen kapituluje.

Ano, potkal Evu tam na cestě, sedli si spolu do trávy, po pár slovech ji začal obtěžovat a pak děvčátko přinutil, aby mu bylo po vůli. Z plačící Evičky vyhrklo, že to řekne mamince. A tak sáhl po noži a bez rozmýšlení bodl nic netušící dítě přímo do srdce.

Několikrát ještě pozměnil výpověď v podrobnostech, ale samotný čin už popřít nemohl.

Soud mu vyměřil patnáct let, měl by se tedy vrátit z vězení v sedmaosmdesáti…

 

přepsáno z knihy Hodina ošklivé smrti, I. M. Jedlička, 1981  

© 2018 - 2020   www.novemestonm.cz

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now